Zapomeňte na New York, Sydney, Paříž nebo Londýn! Kde jste doma vám dojde na místě mnohem zajímavějším. A to v Lidlu v Lovosicích.
Většinu svého dospělého života jsem prožila někde jinde, někde venku, jak se doma říká. Zprvu mě tam táhla zvědavost a touha po dobrodružství, možnost okusit tu zelenější trávu na druhém břehu řeky a pak i na druhé stráně oceánu. Táhla mě pryč chuť se něco nového naučit, dokázat si, že to dokážu, nejen se domluvit, ale i pořádně si pokecat, sehnat si práci a to nejen takovou, při které se ohýbá hřbet. Vystudovat, abych v té cizině nebyla za blbce a nechali mě tu smysluplnou práci dělat. Zamilovat se, naučit se další jazyk, abych před svým milým nebyla za blbce, vdát se, sehnat si byt, pokročit v práci, pořídit si dům a rodinu, získat kolegy a přátelé. Zvyknout si na jiný chleba a začít snít v jiném jazyce. Takhle nějak plíživě se z vás stane imigrant do země nové a emigrant tam, kde to všechno začalo. Budíte se denně v jiné zemi a připadá vám to normální. Jste tam doma. Taky doma.
Občas se mě lidé ptají, když už jsem tak dlouho pryč, kde jsem tedy DOMA? Ráda bych nabubřele odvětila, že jsem doma všude, ale není to pravda. Dalo by se i polemizovat, že nejsem doma nikde a jsem jako skoro každý imigrant zaseklá v limbu mezi novým a starým domovem, nepatříc pořádně ani sem, ani tam.
Kde jsem tedy vlastně doma?
Odpověď se mi nedávno sama nabídla v Lidlu.
Jdu s přeplněným košíkem v ruce (jako vždy jsem šla jen pro jednu věc!) a proti mě tlačí vozík dva postarší, trochu ošuntělí asi důchodci, oba s vizáží mého zesnulého otčíma. Zelená bunda, maskáče, oba prošedivělí, jeden má fousy, jeden kníra. Taková klasika jak z kresleného vtipu od Honzy Vyčitala. Ve vozíku vezou basu piva a balíček hovězího. Ten s knírem má v ruce papírek a povídá tomu druhému:
"Karle, ještě majoránku a rum a máme všechno."
Představila jsem si, jak za chvíli budou vařit ten guláš, pít k tomu pivo, rum si dají jako zákusek a rozesmálo mě to. Chlapi si toho všimli, zastavili se a tak trochu rozverně mě informovali :
"My paninko vlastně nic víc nepotřebujeme".
A mě to v tu chvíli docvaklo. Žádné imigrantské limbo není. Doma je prostě tam, kde jste se narodili, kde máte rodiče, kamarády ze školy a vzpominky na dětství. Tam přesně mě to v tu chvíli vrátilo, do těch pár momentů, kdy máma nebyla doma a otčím nám vyvařoval guláš, který opravdu uměl, k tomu popíjel pivo a na rum chodil do špajzu, kde ho měla máma před ním schovaný.
A dokud chlapi vařej guláš, pijou pivo a choděj do krámu pro majoránku a rum a stačí jim to ke štěstí, tak je vlastně všechno v pořádku a já vím, že jsem tady správně.
Doma.
Jen škoda, že se mi to nestalo v nějakém českém krámě.....
