Záhada fronty k pokladně

Ačkoli se po světě poflakuju už dlouhé roky, pořád se mi nedaří rozlouknoust některé taje života. Nikdy nepochopím, proč jsou mezi námi podrazáci, proč mě blbec dokáže rozhodit a o teorii relativity radši ani nemluvím.

Ale mezi největší záhadu svého života řadím tajemství fronty. Nemám na mysli okluzní frontu, to je pro mě sice taky záhada, ale za hranicemi mého vnímání, takže  se tím nezabývám. Já mluvím o frontě na pokladnu. Placením sice přicházím o peníze, přesto je to jediný způsob, kterým umím zajistit potravu své rodině. A tak mi občas nezbývá nic jiného, než objet uličky v marketu, naložit košík,  stoupnout si k pokladně, vystát frontu, vyložit zboží na pás, zaplatit, naložit jídlo zpátky do košíku, přeskládat do auta, vynést do kuchyně, uklidit do špajzu a lednice. Zhruba za týden nanovo.

S plným košíkem si to rázuju ke kase. Z pěti jsou otevřeny dvě, dvojka a trojka. U trojky se lidi srocují, jako kdyby tam někdo rozdával koblihy, na dvojce nerozdává nikdo nic, a proto je tam o dva kusy člověka  míň. Ani na chvíli nezaváhám, koblihou mě nikdo neuplatí, a řadím se tam, kde nikdo být nechce. Moje ego se pousměje, poplácá mě po ramenou - jsem zkušená a nejspíš mám dneska i štěstí.

Jenže co to? Přede mnou se něco zadrhlo. Postarší paní, která už dávno opustila pokladní koridor, se vrací a s pokladní si vyřizuje nějaké účty. Stojím u pokladny číslo dvě a z amplionu se ozývá: "Prosím vedení prodejny na pokladnu číslo dvě." Jako husa natahuju krk, abych zjistila, co se vepředu děje. Něco si tam ženské povídají a drby to asi nebudou. Mrknu vedle a zjistím, že osoba, za kterou bych bývala byla stála, kdybych byla bývala vlezla k pokladně číslo tři, už vykládá zboží. Naše fronta se zasekla jako studená fronta nad českou kotlinou. Neváhám, rychle udělám myšku, vysmyknu se z fronty u dvojky a zařadím se za nakupující stojící u trojky. Moje ego se zase bije v hruď! Letmým pohledem zkontroluju, jak si stojí nakupující u dvojky. Stojí, ani se nehnou. Lehce nadzdvihnu koutky, neprohloupila jsem.

Jenže!

U "mé" pokladny stojí mírně omšelý zákazník. Vypadá to, že má nějaký problém. Několikrát zkontroluje obolos ve své peněžence, no on nemá peněženku, ale třímá něco ve dlani. "Tak já si ten rum nevezmu, nechám si jenom víno." Pokladní paní Jarmila - vím, že se tak jmenuje, protože jsem si to přečetla na jejím poprsí, si odfoukne ofinu, otře pot z čela, protočí panenky, vysmrká se, zamáčkne slzu bezmoci, zmáčkne knoflík a obchodem se ozve: "Prosím vedení prodejny na pokladnu číslo tři."

Nervózně si podupávám, protože vedení prodejny si dává načas. Na dvojce už platí zákazník, který stál přede mnou, než jsem udělala myšku ke trojce. Ufff!

Přichází vedení prodejny. Petra. Má to také napsané na hrudi. Aby nedošlo k omylu, četla jsem nápisy, nekoukám ženským na prsa!  Obě, Jarmila i Petra zírají do kasy, Petra ví jak na to, a za chvíli je hotovo. Mezitím vedle platí zákazník, který by byl býval stál za mnou, kdybych byla bývala na poslední chvíli nezběhla i s nákupem k vedlejší, kratší a opticky rychlejší pokladně, která se tak jevila jen do chvíle, než jsem do ní vstoupila já.

Vtom se z amplionu ozve: "Upozorňujeme zákazníky, že otevíráme pokladnu číslo čtyři." Mé oči se rozzáří, instinkty šelmy, které ve mně pořád dřímají, se probudí a přinutí mě udělat plavný skok i s košíkem ke čtyřce. Jen jedna slečna dokáže být rychlejší. Souboj vyhrává. Sice trochu lízne moji nohu kolečkem svého košíku, ale je na místě první a dokonce beze ztrát na životech. Řadím se za ní, má jen pár věcí, takže obě vykládáme košíky současně. A pak se stane zase to, co se stává vždycky, když se do fronty zařadím já. Pokladní se někde zasekla, možná ji někdo zamknul na záchodě. Stojíme, čekáme.

Když se konečně dostanu k placení, u vedlejší kasy vykládá svůj nákup pán, který vešel do obchodu ve chvíli, kdy já poprvé vybírala pokladnu. 

A tak je to se mnou pokaždý. Jsem nepoučitelná, tak dlouho přebírám, až přeberu. Přebíhám z fronty do frony tak rychle, jako politici mění strany a názory. Na rozdíl od nich na tom nikdy nevydělám, neušetřím si čas ani čekání. Přesto se při dalším nákupu chovám stejně a s jistým pocitem chvění kolem žaludku čekám, jak to dopadne.

Ano, nakupování a stání ve frontě je v mém podání adrenalinový sport a ne, že ne!