Ahoj, jsem tvé stáří. Tak zůstaň, kde jsi!

Čas odměřuje pravidelně všem. Nebere ohled na bohatství, inteligenci, státní zřízení. Každý den má dvacet čtyři hodiny, tomu úměrné množství minut i vteřin. Od ledna do prosince se protočí dvanáct měsíců.  

Od dětství se pomalu přesunujeme do mládí. To brzy pomine a už tu máme střední věk. Ani ten netrvá věčně, když hodiny pořád běží. Stáří ale nepřichází přímo. Ještě předtím než se dostaví, natoupí fáze "vypadáš dobře".

Jak hodiny tikají, naše těla chátrají. Někomu rychleji, někomu pomaleji, ale nikdo se devastaci tělesné schránky nevyhne, i když se všemožně snaží.

Zemská přitažlivost.

Působí na vše. Když vám něco vypadne z ruky, vždy dopadne na zem. Co dřív stálo, dnes raději visí. Z pevných ňader se stávají vytahané ponožky, mužský penis přestává žít svůj nekotrolovatelný život. (pozor - neříkám, že je chcíplej!). To mi připomnělo historku mého kamaráda. Na střední škole měli vnadnou fyzikářku. "Kozy se jí při každým kroku zhouply nahoru - dolů - nahoru -dolů jako vlny na rozbouřeném moři," vyprávěl a v očích měl takový zvláštní lesk. Pak ho fyzikářka pozvala k tabuli. Pozor! Žádné vedlejší úmysly v tom nehledejte. Prostě jen chtěla prozkoumat jeho znalosti fyziky. Podává jí žákovskou. Ona se po ní natáhne. V ten okamžik se její ňadra hříšně, vyzývavě  rozhoupají. Klukovi se zhoupne žaludek, hlava se zatočí touhou. Stojí s otevřenými ústy. Pozadu nezůstane ani jeho penis. Postaví se do pozoru jako voják v poli. Všechna krev se nahrne tam dolů, hlava prázdná jako vypitý hrnek. "No a nic jsem neřek a dostal sem kuli. Kvůli těm jejím kozám, víš," řekl a v očích měl zase takový ten zvláštní lesk.

Nosy i ušní boltce se prodlužují. Póry na nose se mění v krátery. Na obličeji, krku, ramenou se objevují útvary, které tam nemají co dělat, které tam nikdy nebyly a své majitele upozorňují, že čas běží. Obličej i ruce brázdí vrásky velikosti bramborových řádků. Prozradím vám, jak se zbavit vrásek jediným pohybem. Sundejte si brýle! Ano, zrak i sluch odchází do důchodu, na rozdíl od nás, kterým naši zákonodárci odchod oddalují. Vlasy ztrácejí pigment a šediví, zatímco onen pigment se přesunuje na ruce, obličej, krk, poprsí, kde vytváří nehezké skvrny různých velikostí různých dolarů.

Po ránu leccos bolí, a večer také.

Nastavit se do módu "vypadáš dobře" dá každé ráno víc a víc práce. Namalovat obličej na ksicht znamená používat více přípravků a bát, aby se to nepřehnalo a z "vypadáš skvěle" se nestalo "pomóc, je tady zombie".

Tuk z buclatých tvářiček se stěhuje kolem pasu, boků, na zadek i stehna a nechce odejít ani za nic.

Přes tuto devastaci, chátrání našich tělesných schránek, v nás zůstává stále mladý duch. To dítě, ten mladý pubertální ďábel, kterého je někdy těžké zvládnout. Ten, co si okopává špičky bot v podzimním listí, nezřízeně se řehtá něčemu, co vůbec není k smíchu. Ten, který se občas zapomene a přeskočí louži, místo aby ji decentně obešel. Někdy do ní i schválně dupne a sleduje, kam až vystříknou kapky. Dítě, které touží po lásce. Přestože tvrdí, že na mínění ostatních mu nezáleží, jeho srdce se zatetelí, když ho někdo pochválí, či když se mu něco povede.

Nevím jak vy, ale já si v sobě pocit mládí chci uchovat na věčné časy a nikdy jinak!