Věk, vzdálenost, oblečení… všechno je relativní

Nikdy jsem plně nepochopila teorii relativity. Ale zato vím, že spousta věcí v životě je relativní. A protože věk je jenom číslo, nebojte se stárnout! I já jsem kdysi, ještě v minulém století, byla mladá.

Přesto jsem po malé procházce byla unavená a následující dny potřebovala k regeneraci.  Jakékoli jiné počasí než slunečné mě nikdy, podotýkám nikdy, nedokázalo zvednout z gauče. Při teplotách pod deset stupňů jsem vycházela ven jen za nejnutnějšími pochůzkami. Jakmile teploty klesly pod bod mrazu, nejraději bych zahučela do peřin a probudila se na jaře pod rozkvetlou jabloní.

Jako podraz jsem cítila, když mě manžel k třicátým narozeninám obdaroval horským kolem. Aby toho nebylo málo, pod vánočním stromečkem ještě téhož roku, jsem namísto briliantů našla běžky. Jen společné vlastnictví dvou malých dětí ho zachránilo. Před tím, že jsem ho na Štědrý den neuškrtila vánočním řetězem, neumlátila stromečkem a nedorazila kladívkem, které ukončilo život už kaprovi.

Základní sportovní potřeby byly připravené a já se do rozpohybování mohla pomalu pustit. Zbývalo jen přemluvit mé tělo, ať se přestane válet na gauči s knihou, a kouká se vydat na dráhu sportovkyně.

S příchodem jara jsem začala opatrně jezdit na té příšeře, které se říká kolo. Jediné, co se mi na něm líbilo, byla jeho barva. Ohromně mi ladila k pleti. Vrcholným výkonem pro mě byla cesta do práce. Šest kilometrů tam a zpět. Nejhorší byl prudký kopec, který se mi postavil do cesty každý den přesně v okamžiku, kdy mě míjel autobus. Všichni cestující byli nalepeni na oknech a zřejmě se vsadili, jestli ho vyjedu. Já ze sebe dolovala poslední zbytky sil, abych mohla předstírat, že jasně, a to levou zadní a ještě bych si k tomu mohla zapálit cigáro! Byla jsem na pokraji kolapsu, když jsme si navzájem naposledy zamávali a autobus  zmizel za zatáčkou. Pravidelně jsem se zhroutila k zemi a zbytek došla po svých!

Jednoho dne jsem jakýmsi omylem poprvé ujela na kole čtyřicet pět kilometrů. Hned jsem nabyla dojmu, že světový sport přichází o největší hvězdu, když mě neprosí na kolenou, abych se zúčastnila olympijských her...

Běžky mi k pleti neladily.

Jenže tyran, kterého jsem pojala za muže, mě do nich upnul. Ukázal mi, jak mám současně máchat rukama, do kterých mi vrazil dlouhé tyče, a nohama. Pak mě vypustil do stopy.

Kdyby býval tušil, že si nikdy nezapomenu vzít na sebe péřovou bundu, možná by svůj postoj k mé převýchově ve sportovkyni přehodnotil. Udivené pohledy ostatních běžkařů jsem já ignorovala, on se tvářil, že tuhle ženskou v životě neviděl. Mizera! Ano, bunda vážila několik kilo, bylo v ní materiálu na dvě peřiny, měla jsem ji ke kolenům a značně omezovala moji, již od přírody omezenou, pohyblivost. Přiznávám, že jsem v ní vypadala jako modrý sněhulák. Když se mě jeden běžkař zeptal: „Hele, není ti v tý bundě trochu vedro?” Otočila jsem na něj svůj zplavený rudý obličej, srovnala si čepici padající ke straně, otřela pot z čela, nasadila sebevědomý úsměv a odvětila: „Je, ale já mám ráda teplo!” Pak se odpíchla hůlkou, ve snaze elegantně odjet. Zamotaly se mi nohy do uzlu, lyže do osmy a já se zapíchla do sněhu, který vlivem mé teploty začal v okruhu pěti metrů tát.

V té době jsem každého, kdo sportoval v jednom tahu více hodin, považovala za blázna, který by neměl opouštět brány ústavu. 

Roky běžely. Byly to roky, kdy jsem pomalu odkládala vrstvy oblečení na sport a prodlužovala vzdálenosti. Později pak přidala do svého sportovního portfolia běh. A taky, jak jinak, každých třistapětašedesát dní zestárla o jeden rok.

Znenadání mi bylo padesát, a já se dokázala přemisťovat pomocí svých vlastních sil na rozličné vzdálenosti. Trasy jsem prodlužovala postupně, až se dostala na desítky kilometrů nejen na kole, ale i na běžkách či v běhu.

Dnes dokážu vydupat i pořádně prudký kopec. Zaběhnout maraton, či jinou, proklatě dlouhou trať. Oblékám se úměrně počasí a vzdálenosti, která je přede mnou. Ať už v běhu, na kole, či běžkách.  Neříkám, že se na dlouhých štrekách netrápím, že mě nebolí, ale pocity, které mi sportování přináší, mé potíže vyváží.

Modrou péřovku připomínající peřinu jsem na sport úplně zavrhla. Protože jsme spolu zažily spousty horkých chvil, mám ji a k ohni se pořád hodí.

A proto, nebojte se stárnout! Věk je jenom číslo a je jedno z jakých číslic se skládá.