Umělá prsa, klouby, vztahy, hmoty aneb Doba umělá

Žijeme v době umělé. Umělá prsa jsou dostupná každé ženě toužící vyměnit své jedničky za šťavnaté pětky. Umělé řasy dělají z ženských mrkací panny a umělé klouby z invalidů trpících roky bolestí, opět mladíky honící se za míčem.

Umělá - hmota, nádobí, řasy, klouby, zuby. Umělá inteligence, umělá prsa, plastová okna, dveře, zateplení, plastové trubky, voda zabalená do plastu, plastové tašky, umělé vztahy...

Představuji si situaci za několik set let. Archeologové budoucnosti objeví pohřebiště. Opatrně, aby nepoškodili cenné vykopávky, štětečkem oprašují zeminu a prach. Ááá, už se něco objevuje. Vzrušení stoupá, krev se hrne do tváří, ruce opatrně, aby vzácný exemplář nepoškodily, odhrnují poslední zem zakrývající vzácné zbytky dávno již vymřelé civilizace, žijící podle všeho počátkem 21. století.

"Ach," vydá archeoložka zvonivý elektronický zvuk, odhrne si zrnka prachu, která se jí usadila na klávesnici, již má na místě našich úst. Obrazovka (v místě očí) zabliká úžasem.

Dva bílé balonky naplněné jakoby tekutinou se při pohybu převalují sem a tam. Něco kostí a něco umělé hmoty vylézá ze země jako hadi a štíři na svatého Jiří. Umělý kloub i umělá prsa vydržely několik staletí ukryty před zraky budoucích generací. Kosti se pomalu rozpadají na prach, ale silikon i ostatní doplňky,  implantované do těla tehdy žijící ženy, drží a vypadají nepoškozeně. Zub času neměl šanci rozkousat ten plast. Jen umělé řasy pod tíhou zeminy tlak nevydržely. Archeoložka zamíří svůj elektronický prst na vykopávku, a během pár vteřin zjistí, že se jedná o jakousi Ivanu Trump, americkou sportovkyni - lyžařku, modelku a podnikatelku českého původu, bývalou manželku známého podnikatele Donalda Trumpa... Tak tohle z té nestárnoucí krasavice zůstalo. Nakonec nám holka stejně zestárla a zbylo z ní jen silikonové poprsí a umělý kyčel.

Ano, žijeme v době umělé.

Budovy hermeticky uzavíráme plastovými okny a potahujeme plastem zvaný polysteren. Doma máme teplo, ale také plísně a výpary z umělých materiálů, ze kterých je vyrobený nábytek, podlahy i jejich krytiny.

Nápoje zabalené v plastových lahvích jsou dostupné na každém rohu. Prázdné lahve nemusíme tahat zpátky do obchodu. Mnohdy je jen hodíme do popelnice, ti ekologičtěji zaměření je odnesou do kontejneru na plasty. Raději nevědět, co se s nimi pak děje...

Svačina v batohu se nám už nikdy nerozmaže mezi stránky knížky, protože si ji můžeme zabalit do plastové krabičky.

Igelitové pytlíky máme na jedno použití, ne jako v době mého mládí, kdy byly vzácností a použitý se několkrát přepral. Kolorit socialistických panelákových koupelen - šňůra, na které se suší pytlíky. Šťastlivci, kteří byli na dovolené u Balatonu, tam suší i igelitové tašky.

Umělé hmoty mají výdrž. Příroda je nedokáže sama odbourat a my tuhle naši planetu plníme plastem, bez kterého si život už nedokážeme představit, až po okraj.

Žijeme v době umělé.

Pěstujeme umělé vztahy prostřednictvím sociálních sítí, zatímco hned vedle nám utíká a často nás míjí opravdový život. Mnohdy raději chatujeme s přáteli, které osobně vůbec neznáme. Dítě se ptá: "Mami, půjdeš se mnou na písek?" "Počkej, teď nemůžu," a přitom chválí nový účes virtuální přítelkyni. Od toho se těžko odchází. Osobní vztahy se bortí, čím víc udržujeme vztahy umělé. 

Je tohle ten vývoj či pokrok? Takhle jsme si ho představovali?