Padesátiletá rebelka. Fakt?

Když je jednomu padesát a víc, nedbá názoru okolí. Pro mě za mě, ať si kdo chce, co chce, říká. Mně je to fuk!

„Používáte vůbec oční krém?“ zeptala se kosmetička. Zadívala se na mě přísným pohledem, trošku se nahnula nad mé oční okolí, a s výrazem nespokojené učitelky mě přišpendlila do kosmetického lehátka.

Bylo mi krátce po třicítce, byla jsem mladá, krásná a byla jsem asi rebelka. Oční krém jsem nepoužívala, o jeho existenci neměla ponětí a nebýt kamarádky, která mě objednala, nikdy bych se v kosmetickém salónu neobjevila. Byla jsem na kosmetice poprvé (a naposledy!) ve svém životě a cítila jsem se v ten okamžik příšerně.

„Nepoužívám,“ špitla jsem jako zpráskaný pes. Mít ocas, tak ho stáhnu mezi nohy. Zrudnu celá, včetně kuřího oka na palci u nohy. Nepřiznala bych, ani kdyby mě mučila, že mám doma jenom jedno mazadlo. Používám ho na obličej, tělo, nohy, a když vržou dveře, přimáznu je s ním také. Mám-li hlad, mažu si ho na chleba. Ano, je to v té době (polovina devadesátých let) tolik zatracované sádlo.

„Nechápu, proč nepoužíváte krém na oční okolí,“ nadále se nad mým životním stylem pohoršuje a já nabývám dojmu, že mé oční okolí nevydrží do Vánoc (byl konec listopadu). Zastyděla jsem se. Hluboce. Od kosmetické poradkyně jsem odcházela nejen s vyčištěnými, původně ucpanými póry na nose - to jsem do té doby taky netušila, že mám. „To je strašný, jak máte ucpané ty póry!“ pokřižovala se ta nebohá udržovatelka mého zanedbaného obličeje.

Ale v mé kabelce se při odchodu ze salónu za ohromný peníz krčí miniaturní tubička krému na oční okolí.

Byl to tak silný zážitek, že jsem za oční krémy utrácela celý život téměř celoživotní úspory.

Pak mi jednoho dne, daleko po padesátých narozeninách tento krém došel. Při návštěvě drogerie jsem si na něj nevzpomněla, ani následující, ani další týden. A pak, jak už to v tomto věku bývá, se mi oční krém vykouřil z hlavy, a už jsem na něj ani nevzdechla.

Je to tak, už několik let žiju bez krému na oční okolí.

Opět, jako když mi bylo třicet, používám k promaštění pleti pouze jeden přípravek. Tak.  A co se teď stalo? Jste zvědaví?

Nestalo se vůbec nic. Moje oční okolí dál žije. Je stejně rebelské jako já. Nepotřebuje speciální přípravek.

Rebelka jsem i co se týká vlasů.

„Kdo vás stříhá a barví?“ zeptala se kadeřnice s úsměvem na tváři, „máte pěknou barvu i střih.“ Vyzvídá, kdo a kde je konkurence.

„Já se barvím sama, a když mě navštíví dcera, tak se svěřím s nůžkami do jejích rukou. Je architektka,“ dmu se v kadeřnickém křesle pýchou.

„Sama? Dcera? Architektka?“ kadeřnici se podlomí nohy, orosí čelo a pro uklidnění si odskočí vedle do hospody na panáka. Když se vrátí, stejně jako kdysi kosmetička, se pokřižuje, chytne mě za vlasy a prohlásí, že není možné používat barvy z drogerie, páč jsou nekvalitní, vlasům škodí a vůbec… docházejí jí argumenty, tak se ještě se zmíní o tom, že nějaká architektka má navrhovat domy a ne stříhat vlasy mámě.

Jsem o mnoho let zkušenější, už mi nevadí, že nejdu s proudem a nenechám si jen tak něco nabulíkovat. Usměju se pod vousy - jasně, při pohledu do zrcadla si uvědomím, že si budu muset zase ten rašící knír oholit, to jí ale neřeknu, poslala by mě k lazebníkovi a také jí neřeknu, že si knír i nohy a ostatní chlupy holím bez použití pěny na holení, to už by to nebohé děvče asi nerozdýchalo a vynesli by ji nohama napřed - a myslím si své.

Tak si v poklidu rebeluju, a věřím, že kvalita mého života se mými neodbornými zásahy nesnižuje. Dovedu si představit, že výrobci speciální kosmetiky na každý kousek lidského těla ze mě nejspíš radost nemají, ale je mi to nějak jedno.