Proč jezdí všichni k moři?

"Já chci taky k moři, všichni už tam byli!" otravuju každý rok. Dáša cestuje do Jugoslávie a Petr byl už dvakrát u Balatonu (no já vím...), jenom my trávíme léto u rybníka za humny.

S bráchou nedáme rodičům pokoj, dokud nás k moři nevzali. Tedy k moři... do NDR k Baltu.

Bylo mi třináct, bratrovi jedenáct, když otec přinesl poukazy ROH na rodinnou dovolenou. "Pojedeme k moři, děti, do Německa," otočil se na matku a potichu, smutně dodal: "Sice jenom východního."  Jásáme, do jedenácti večer skáčeme po postelích a pištíme: "Pojedeme k moři." Přijde sousedka, nemůže spát a rodičům vyhrožuje, že rušení nočního klidu oznámí na uličním výboru (pro ty, kteří nepamatují - uliční výbor byla místní organizace KSČ, která dohlížela na chování obyvatel a udávala je vyšším orgánům za případnou kriminální nebo kontrarevoluční činnost.). Umlčí nás peřinou. No tak ne, jenom řeknou: "Jestli se okamžitě neuklidníte, nepojedete nikam!" Stejně se nemůžeme dočkat. Těšíme se na teplou čistou vodu, na horký písek, na nekonečné potápění, na exotické rybičky, na večerní korzo v nových letních šatech. Přesně jak to říkala Dáša. Ne jako u rybníka, kde koušou komáři a "hovada", voda smrdí rybinou, nohy se boří do bahna, na dno není vidět a z vodní fauny je možné občas zahlédnout jen líně se převalujícího kapra.

A tak v polovině července vyrážíme naším bílým přibližovadlem sovětské provenience zvaném Moskvič směr sever NDR. Ano, v autě, ve kterém nejpozději půl hodiny po nasednutí začnu zvracet a zvracím a zvracím a zvracím. Celou cestu. Strašně smrdělo. Pořád! Od chvíle, kdy ho otec přivezl, až do jeho konce (toho auta!). Takže, když po hodinách utrpení dorazíme na místo, jsem vyblitá z podoby a zbytek rodiny barvy "kafebraundozelena" si hlídá žaludek v krku. Cesta byla pro všechny očistec, ale jsme tu. U moře!

Temné těžké mraky nad námi hrozivě visí. Slunce s námi hraje na schovávanou a momentálně vyhrává. Vítr, jako rozzuřený býk, nám ukazuje svoji sílu, ale my s bráchou trváme urputně na tom, že chceme vidět moře a pláž, a to hned. Matka snahu nabalit nás do svetrů a kalhot po chvilce vzdává, a já si vyrážím v nových šatičkách na ramínka. První závan ledového vichru mě sice málem odfoukne zpátky do Čech, ale ustojím to. Jen po těle mi naskáče husí kůže a trošku se klepu. Už ve třinácti vím, že parádě se musí obětovat pohodlí.

S promodralými rty dorazíme na pláž. Liduprázdnou. Nevadí, stejně nemáme rádi tlačenice. Koše na opalování chránící před větrem, které u Baltu najdete na každé pláži, jsou k sobě přivázány řetězy, aby neuletěly.

Rozložíme deky, rodiče zůstávají oblečení a zasednou na ně, aby je zatížili. Jinak hrozí, že je budeme na pláži nahánět. Toužebně dlouho očekávaný okamžik na dosah. Konečně se vykoupu v moři. Šup do vody. Brrrr. Teplota vody si se vzduchem nijak nezadá. Pohybuje se snad někde těsně kolem bodu mrazu?

Stojím ve vodě, Baltské moře omývá mé kotníky a cítím, jak mé nadšení vyprchává s každou novou vlnou. Tak tohle je to tolik očekávané moře? Stála cesta plná útrap vůbec za to? Jak je to možné? Dáša o Jugoslávii říkala něco úplně jiného (inu, zeměpis nikdy nepatřil mezi mé silné stránky!). Chce se mi plakat, ale zuby drkotají zimou, a ani jediná slza nechce opustit teplo mých očí.

Nejsem žádná bábovka, dodávám si odvahy, rozbíhám se a vrhám do vln. Jsem u moře! Vydržím!  Vlny mě zalévají. Ano, je slané a pálí v očích.

"Neplav daleko," volá na mě matka a přikryje se ručníkem. Najednou se mi něco otře o tělo. Medúza. Slizká, hnusná. Rozhlížím se kolem a vidím jich celé houfy.

"Uááá, mamííí, uáááá," volám na pomoc jedinou osobu, která je vždy ochotná mě chránit a zachránit. Ječím hrůzou.

"Co se děje?" vyskočí matka, zahodí ručník a utíká k vodě. Je oblečená, zmrzlá a do vody se jí, aby mi pomohla, evidentně nechce. Tím mě pěkně naštvala, doufám, že jí to dokážu, než dospěju, odpustit (stalo se!). Zná mě a zřejmě si myslí, že se jedná o planý poplach.

"Co je? Co je? Co tam máš?" a dodává: " Neutop se!" Jak vidno, ani v krizové situaci nezapře učitelku. Smočí palec ve vodě, udělá krok, ale když vidí, že se vracím, vrací se i ona na břeh.  Plavu jako o svůj třináctiletý život, jen abych už byla venku. 

Utírám se do ručníku, zuby hrají staccato, div nepřekousnou jazyk. Všichni jsme zmrzlí, jako bychom nebyli na pláži, ale na sněhové pláni. V prudkém větru nás matka balí do dek a ručníků, které jsme pochytali, když se pokoušely využít okamžik volnosti a ulétnout. Zmrzlí jako rampouchy utíkáme z pláže pryč. Přitom doufáme, že zítra bude lépe.

Počasí nám u Baltu nepřálo. Vítr foukat nepřestal, a nepršelo jen jeden den. Hru na schovávanou vyhrálo slunce. Za celý týden vykouklo na pět minut a než jsme ho stačili zapikat, zase se fikaně schovalo. Takže jsme dovolenou u moře trávili podobně jako u rybníka za humny. Hráli karty, fotbálek, četli si v posteli. Akorát badminton nám nešel. Při prvním pokusu ulétl míček neznámo kam a další nám rodiče odmítli koupit. Šaty zůstaly po zbytek dovolené v kufru, zato pláštěnky si pobyt užily.

Do východního Německa k moři jsem se už vícekrát nedostala, ale později jsem trávila dovolené na jihu Evropy. A řeknu vám, bylo tam vedro k padnutí.