Odhalení! Čas si dělá co chce... to není fér

Čas je fyzikální veličina, která je velice relativní. Někdy týden uteče tak rychle, jako by trval pár minut. A naopak. Jindy se pár minut vleče celý týden.

Středeční večer. Čas běží tak akorát, víno ze sklenice ubývá rychle a Terka povídá pomalu: "Každý ráno mi čas letí jako blázen, je úplně splašenej a já kvůli tomu chodím denně pozdě do práce. Rozhodla jsem se ho přelstít tím, že si nařídím budík o půl hodiny dřív. Už večer při ulehnutí do postele, jsem se mu vysmívala, že mě ráno nedostane. Převalovala jsem se na posteli a nemohla se dočkat rána. Těšila se jako prvňáček, jak budou spolupracanti čumět, až do práce dorazím včas. Všem vyrazím dech, když já, věčný zpozdilec, vejdu do kanceláře. Jako bych slyšela obdivné, hlasité hmmm, které zašumí hned, když otevřu dveře. Dvě kolegyně, které mě právě pomlouvají, tak si jisté, že je nemůžu přistihnout, od sebe rychle odskočí. 'Vy jste tady dneska nějak brzy,' řekne šéf, usměje se a půjde mi vypsat prémie. A víš, jak to dopadlo?"

"No nevím, ale předpokládám, žes jim vytřela zrak."

"Ha, ha," usmála se a rychle dopila sklenici. Pak pokračovala dál: "Jako vždycky. Zazvonil budík, vyskočila jsem radostně z postele s myšlenkou - Dneska mám půl hodiny navíc. S těmi třiceti minutami k dobru jsem se mohla dlouze a detailně prohlížet v zrcadle, udělat si depilaci nohou. Několikrát se převléknu, až svůj outfit doladím do posledního detailu. Ne jako obvykle, kdy na sebe naházím, co najdu. Ovšem čas si dělá, co chce, jako vždy se snaží mě přelstít a já začínám pomalu nabírat časový skluz. Nejdřív jen vteřiny, pak minuty.
No co ti mám povídat... Neklaplo to! Do kanceláře jsem dorazila úplně stejně jako včera, předevčírem, minulý měsíc i minulý rok. Nefunguje to!"

 Tak to jsou oni. Ti, na které pořád čekám, letí mi hlavou po celou dobu jejího vyprávění.

"Aha! Tak ty patříš mezi opozdilce, na které takoví, jako jsem já, pořád někde čekají. Kolik já vystála dolíků, když jsem měla sraz s kamarádkou, která chodí všude pozdě. Kdybys věděla, jak často jsem stepovala v mrazu před školou, a modlila se, aby čas poposkočil a školník konečně odemkl bránu vzdělávání. Autobus mi nikdy neujel a na nádraží jsem znala zpaměti všechny jízdní řády. Co jsem asi tak měla dělat při čekání na příjezd vlaku. Vždyť mě by mohly dráhy žalovat, že jsem při poskakování, aby mi nebyla zima, ošoupala dlaždice v nádražní hale. A to nemluvím o téměř stoprocentním zpoždění, které rychlíky mívají."

Terka se směje. Nechápu, co jí na tom připadá tak vtipný.

Pokračuju dál: "Takovej člověk, jako jsem já, to má těžký. Teď, když jsem zmoudřela, chápu, že je lepší čekat v klidu domova. A tak každé ráno zůstávám doma, než přijde správná chvíle k odchodu. Všechno mám hotové, zaleju kytky, přečešu třásně u koberce a když mi zbyde chvilka, vytřu ještě chodník. Chodník byl už vycíděný, leskl se jako zrcadlo a já dostala oprávněný strach, že na něm někdo uklouzne, zlomí si nohu a ještě ho budu mít na svědomí. Usoudila jsem, že asi vstávám zbytečně brzy, a posunula budík o půl hodiny později. Uléhám s myšlenkou, jak si krásně pospím, a že nebudu muset ráno dělat zbytečnosti, než nastane čas odchodu. Probudím se. Už se nemůžu dočkat, až budík konečně zazvoní. Několikrát zkontroluju, je-li nastaveno zvonění a jestli už můžu vstávat. Pokaždé zklamaně klesám zpátky na polštář. Musím vydržet. Hurá, konečně slyším budící zvuk. Vystartuju do nového dne jako raketa. Síla zvyku mi nedovolí ztrácet čas. V rychlosti spáchám ranní hygienu, snídani a i nezbytnou kávu. Zbývá mi pořád tolik času, zaleju kytky. Pořád času dost. Já snad půjdu zase leštit chodník." Terka nevěřícně kroutí hlavou.

"No co ti mám povídat... Neklaplo to! Ráno probíhalo úplně stejně jako včera, předevčírem, minulý měsíc i minulý rok. Nefunguje to!"

Čas je relativní. Dělá si co chce. Někdy letí a spěchá jako horská bystřinka, jindy se líně převaluje jak řeka nad jezem. Nejrychleji utíká, když se nám to nehodí do krámu a na čas si dává, pokud bychom chtěli něco mít už za sebou.

Ano, čas je velice relativní fyzikální veličina, která si dělá co chce! To není fér. A proto se jím nenechme zahnat do kouta!