"Mami, jak se dělají děti?"

táhlo se mojí myslí jako červená nit zhruba od šesti let. Přestala jsem věřit, že děti nosí čáp a holky dokonce vrána. Taková blbost. Naše sídliště bylo plné mimin, ale vránu nebo čápa s dítětem v zobáku jsem nikdy neviděla.

Mysleli si rodiče snad, že jsem tak pitomá? Ovšem, že je za tím něco neobvyklého jsem rozpoznala hned, když jsem se poprvé zeptala: "Mami, jak se dělají děti?" Matka byla v tom okamžiku stižena totální hluchotou, sněžnou slepotou,  ztrátou řeči, paměti a snad i  čichu. Odpovědí mi bylo vždycky mlčení.

Když se rodičům mé kamarádky narodilo mimino, vyrazila jsem na výzvědy. Nenápadně se u nich rozhlížím. Po tom, že by u nich byl čáp (co kdyby?), nebylo ani památky. Čáp je poměrně velký pták, znala jsem ho. Už jsem ho obhlížela v ZOO a zkoumala, jestli se mu do zobáku vejde mimino. Oni neměli ve svém 1+1 ani balkon, kam by malého Pepíčka odložil. Okna měla parapety tak malé, že i květník s pažitkou při malém vánku spadl náhodně kolemjdoucímu na hlavu. Byla z toho tehdy pořádná aféra. A otevřeným oknem by se dovnitř mohl dostat tak maximálně vrabčák. Ujistilo mě to v podezření, že čáp ani vrána za tím nebudou.

Ale co tedy?

Když nám bylo devět, přišel mezi nás nový spolužák. Byl o dva roky starší, ve třetí třídě byl potřetí. Světák. Ve svém věku už prošel celou republiku. Z východního Slovenska až k nám na západ Čech. Kluk s velkýma tmavýma očima, s velkou rodinou, s neposednými vlasy černými jako uhel, za nehty špínu. Což učitelka těžce nesla, peskovala ho každý den a nutila vydrbat se. Jenže jeho špína byla  zažraná. Tenhle Slovák se jmenoval Janko. Po nějaké době jeho početná rodina zvedla kotvy a odcestovala zase dál. Bůh ví, kde je mu dneska konec. Ale Janko byl kluk životem protřelý. Hned po nástupu k nám do třídy zbil všechny hochy, čímž si vybojoval první pozici ve třídní hierarchii. My dívky jsme sice trochu nad ním a jeho tělesnou vůní ohrnovaly nos, ale přesto tady bylo něco, čím nám imponoval. 

To jsme ještě netušili, že tenhle Janko ví, jak se dělají děti. Jednoho dne se prořekl, problém nakousnul a vychytrale zmkl. A pak už nás napínal nás jako gumu. Vysílali jsme za ním spojky, které se snažili to z něho vytáhnout. Janko, přestože neuměl sčítat, odčítat, číst ani psát, rychle pochopil sílu, kterou získává, když ví něco, co my nevíme a začal dělat fóry. Mlčel jako ryba. Snažili jsme se ho uplácet. Tu svačina, tu koupené eskimo, tu jablko a před Vánoci dokonce obětovala Martina banán a já mandarinku. Petr dal kubánský pomeranč. Touha zjistit největší tajemství života byla silná. Když Janko pochopil, že udělat dobrý skutek by mu možná pomohlo u nebeského soudu, rozhodl se vylézt s kůží na trh. Bylo to takhle po vánočních prázdninách začátkem ledna. Janko dojídal poslední zbytky našich kolekcí. Čokoláda mu ulpívala na zubech, takže vypadal jakoby se vrátil z boje. Mrzlo až praštělo, ale nám tváře i uši hořely. Nespouštěli jsme z něj oči. Vůbec nám nevadilo, že sněhem oválené tepláky jsou zmrzlé na kost, takže není možné udělat krok. Janko strčil do pusy poslední čokoládovou figurku, přehlédl své publikum a s plnou pusou řekl: "Táta do mámy načůrá!"

Načůrá? Fuj! To je hnus! Tomu jsme nemohli uvěřit.

"Kecáš!" největší rváč naší třídy na něj skočil a porazil ho do sněhu. Musel přece bránit čest své matky i svého otce, váženého místního lékaře. A také zachránit čest našich rodičů. Souboj to byl tuhý. Odcházeli oba zkrvavení. My dívky jsme ztuhlé mrazem i úžasem jen stály a zpracovávaly tuhle informaci. A usnesli jsme se, že kecá. Od té doby už mu nikdo nedal ani špičku rohlíku. Lhář! Takovej hnus. Fuj!

Postupem let jsem dospěla a tajemství mi bylo odhaleno. Už vím, že děti nenosí čáp ani vrána. Děti se přece vozí z porodnice!

P.S.: Všem čtenářům, kteří dočetli až sem, přeju šťastné a veselé!