Kdybych byla chlapem,

ležela by na mých bedrech veškerá tíha tohoto světa - globální oteplování, imigranti, prezident, nekorektnost médií, Sparta versus Slávie. Musela bych zabezpečit rodinu, splácet hypotéku, a tedy dřít od rána do večera.

Ráno bych se, v době kdy rodina ještě spí, potichu vyplížila z postele a odjela do práce. Předpokládám, že bych zastávala minimálně střední manažerskou pozici. V práci bych chtěla být včas, abych stihla vyřídit resty minulých dní, než se strhne každodenní kolotoč. Ve stresu bych prožila celý den. Určitě bych měla vysoký tlak a možná i nadváhu. Po příchodu domů bych byla tak unavená, že bych jen mlčky snědla jídlo, které mi žena předloží, snažila se chvíli věnovat dětem, ale přiznám, že po celodenním tlaku by mě to dost obtěžovalo. Znaveně bych upadla na gauč, naladila sportovní kanál a okamžitě usnula.

Naštěstí jsem žena. Matka tří dětí ve věku mezi třemi a deseti lety.

Ráno, v době kdybych ještě mohla spát, mě vzbudí budík mého partnera. Několikrát s ním zatřesu, že už musí jít. Vstávat ještě nemusím, ale už jsem vzhůru a zabrat se mi nepodaří. Přemýšlím, co udělám k večeři a co doma chybí. (Dřív, když jsem ještě neměla svoji milovanou rodinu, jsem přemýšlela takhle nad ránem, co si vezmu na sebe.) Ještě než to vymyslím, vzpomenu si, že jsem nepodepsala úkol, který mi včera strčil do ruky nejstarší. Kam jsem jenom dala ten sešit? Zrovna jsem skládala nádobí do myčky, tak snad není tam? Leknu se, vyskočím a pádím k myčce. Hmm, byl tam. Ach jo, to zase bude vysvětlování učitelce, budu tam muset dopoledne zavolat. Doufám, že si dítě teď ráno nevzpomene.

Hned, když jsem už tady, myčku vyklidím, připravím dětem snídani a svačinu. Jdu je budit. Musím na ně opatrně, trpělivě, něžně. Mají těžká rána a pokud probuzení nezvládnou, zase přijdu pozdě do práce.

Hurá, dnes jsme to zvládli. V jedné ruce držím toaletní papír, čekám, až se malá vykaká, druhou se snažím napatlat na oko řasenku. Doufám, že to nepopletu. Snídaně je rozdrobená na stole i pod stolem, kakao vylité jen málo, svačiny v aktovkách, vše jde podle plánu.Ještě pár dohadů o čepici, rukavice a šálu a to se všemi třemi. Sama svoji šálu ani rukavice nemůžu najít. Starší děti odcházejí do školy, nejmladší vedu do školky. Kašle, teče jí zelená nudle. Modlím se, aby vydržela do pátku. O víkendu se pokusím vykurýrovat ji. Ve dveřích si vzpomene, že jsme zapomněli myšáka. Prolezeme celý byt, dělám, že nevidím odpadlé bláto z jejích bot. Myšáka vítězně najdu za válendou. Čapnu ji za ruku a letíme na poslední chvíli. Vzpouzí se, ach to roztomilé období vzdoru. Když řvoucí dítě zanechám ve školce, jsem zralá na psychiatra a probouzí se ve mně výčitky, jestli bych neměla zůstat s dcerou doma. Ovšem hypotéka se neptá.

Po šestnácté hodině vypnu počítač, promnu unavené oči, vyrazím k domovu. Cestou ze školky se stavíme na nákup. Odtáhnu dítě od regálů s čokoládou a bonbóny. V jedné ruce řvoucí dítě, v druhé plný nákupní košík. Zpocená až na zadku hledám peněženku ve své obří kabele. Prodavačka se na mě netrpělivě utrhne, ať si to dítě uklidním. Asi se to nezdá, ale ráda bych jí vyhověla. Možná bych měla poděkovat nevrlé důchodkyni za mnou, která ví přesně, jak se mají děti vychovávat, připomíná mi, že jsem neschopná a pronáší další uchu lahodící slova. Přes křik mé dcery by mě stejně neslyšela, tak na ni jen v duchu vypláznu jazyk.

Starší jsou už doma. Snažím se je donutit, aby si udělaly úkoly hned, cvičily na klavír, připravily si tašku na zítra. Dám prádlo do pračky, zahraju pexeso, které prohraju, protože odbíhám kontrolovat sporák. No a co, tak mám jen jednu dvojici. Zkouším třeťáka z násobilky a vyjmenovaných slov. Kontroluju sklon písmen v písance prvňáka, testuju svoji trpělivost při koktání a zadrhávání, když čte o Emě, o mámě a míse v čítance. Postavím věž z kostek. Postavím znovu věž z kostek, uklidním nejmladší, že nevadí, když spadla. Vyndám prádlo z pračky a upozorním starší děti, že jdu věšet (prádlo!), ať hlídají malou. Pro jistotu vypnu sporák, na kterém bublají špagety, které se rozvařily, už když jsem stavěla věž.

Vypínám počítač i televizi dětem před nosem. Nejmladší řve, že se chce dívat na reklamy. Prostřední je uražená. Nejstarší potřebuje plátno a bavlnky na zítřejší pracovky. Děkuju Bohu, že si vzpomnělo teď a ne ráno. Jdu hledat.

"Děti, táta už brzy přijde!" všichni se těší, radostně pošťuchují, smějí.

"Ty si kráva!"

"Mami, von mě bije. Nech toho ty pitomče!"

"Krávo!"

"Kjávo!" papouškuje nejmladší. Čekám, že nejpozději zítra bude takto titulovat učitelku ve školce.

Roztrhávám smečku řvoucích a rvoucích se děcek. Už několik hodin se mi chce na záchod. Beru časopis (knížku jsem neotevřela několik let!) a zamknu se. Na dveře pořád někdo buší: "Mami, jsi tam?" Zvoní zvonek. Sousedka si přišla postěžovat, že moc dupeme, a že její muž nemůže spát.

Zapínám žehličku, z kupy prádla lovím to, do čeho se zítra miláčci oblečou.

Muž přichází z práce. Usedáme ke stolu, rozvařené špagety nejedou nikomu. Muž mlčí, děti ryčí, chtějí hranolky nebo aspoň místo tuňáka kečup. Tuhle chemickou šmakuládu doma nevedu. Tuňák obsahuje spoustu živin, které děti potřebují. Bohužel to stejně nežerou!

Otec s nimi chvilku blbne, rozdovádí je, pak usíná u fotbalu.

Čas kvapí, s vypětím všech sil se snažím nahnat rozjívené miláčky do vany. Dohlédnu, aby se umyly a vyčistily si zuby. "Vyčůrat a spát!"

Přečtu pohádku, padají mi víčka. Těším se, že budu mít od nich chvíli klid, zhasnu světlo, políbím a obejmu každého, unaveně přesunu své tělo k televizi. Ještě pořád se někdo courá, že má žízeň, že ho bolí bříško nebo že se bojí. Odcházím s nimi do jejich pokojíčků, přikládám na bříška nahřáté poklice, natřepávám peřiny, foukám bolístky.

Sprchu, měla bych se odlíčit, je poslední myšlenka toho dne, kterou vnímám. Na dětské válendě v nepohodlné poloze usnu tak tvrdě, že by mě neprobudil ani ohňostroj. Nad ránem se proberu, na cestě do ložnice se s mužem potkáme. Jde od televize. Dáme si pusu na dobrou noc.

Jsem ráda, že jsem ženou. Na mých bedrech neleží veškerá tíha světa. Nemusím se starat o globální oteplování ani o to, kdo je prezidentem. Sparta nebo Slávie je mi zcela ukradená.

Jako žena mám na starosti takové maličkosti jakými jsou plná břicha, plná lednice, čisté prádlo, návštěvy dětského lékaře, rovnátka na zubech, uklizený byt či podepsané úkoly. Coby žena si můžu kdykoli namalovat na ksicht krásný obličej, nalakovat nehty, či obléknout hezké šaty s velkým výstřihem.

Jen prozatím nevím kdy!