Chytrý telefon vtrhl do mého života nedávno. Ačkoli jsem jím dlouho pohrdala, rychle jsme se skamarádili. Ale nevím, co bude dál. Mé ego těžce snáší, že je chytřejší než já (telefon, samozřejmě!).
Ten den jsem měla narozeniny. Není to nic neobvyklého, obvykle má někdy narozeniny každý z nás. A to každoročně. I když, žijí mezi námi tací, jako například Ivana Trump, které čas prý přestal odměřovat ve třiceti. Což bylo už strašně dávno. Mně ale čas běží, každý rok mám na pomyslném dortu o jednu svíčku víc, a nic si z toho nedělám.
Ten den jsem se zrovna snažila sfouknout padesát pět svící. Brzy ráno mi přišla esemeskou první gratulace, pak další a další. "Jé, ty lidi mě mají rádi," pomyslela jsem si, moje ego se uchichtlo pod vousy, nafouklo se a vypnulo hruď. Moji hruď!
Zrovna byl volný den a my s mým parťákem putovali po českých zemích na kolech. Neměla jsem čas odpovídat na blahopřání, což považuji za slušnost, tak jsem odesílala rychlou zprávou s díky. Pak najednou se telefon zasekl. Na krásné veršované přání expertky na matematiku jsem chtěla odpovědět několika smějícími se a tleskajícími smajlíky. Připadalo mi to tak vtipný a originální. V ten okamžik si ten chytrák, co si myslí, že je chytřejší než já, smartphone, postavil hlavu. Že s tím nechce mít nic společného, prý: "Opravdu chcete poslat tuto zprávu? Je možné, že příjemce ji nebude akceptovat." Co mi to tady vykládáš za blbosti, odpovím mu, ty asi tak víš, co bude příjemce matematička říkat a pink, zpráva letí éterem, přímo k ní. Pak rychle uklízím telefon do kapsy a snažím se dohnat drahého, který mi zatím na kole frnknul. Ten den se už na telefon nekoukám a do večera naháním svého cyklistu.
V podvečer, s jazykem na vestě, hladoví a špinaví, zastavujeme u hospody. Zároveň s objednávkou řízků, hranolků a piv vytahuju telefon, abych zase polechtala ego a měla důvod vypnout hruď. Přejíždím po displeji, otevírám zprávy. Vyvalím oči, vtáhnu hrudník. Z mého pyšného poprsí se stávaji vytahané ponožky. Vyfouklé ego se snaží fouknout zadkem, ehm, zadem. Od matematičky přišla zpráva: "Proč otazníky? Složila jsem ti básničku, myslela jsem, že budeš mít radost a jestli se ti nelíbí, promiň." Uvědomila jsem si, že telefon mě upozornil, že smajlíky asi nebudou přijaty. A nebyly. Místo nich dorazily otazníky.
Dovedu si představit, jak jí je. Sama vím, že je těžké cosi zveršovat. Nejsem žádný Jaroslav Seifert, přesto jsem tuhle chtěla poslat veršovánku. Kamarádka měla svátek a já jí chtěla udělat radost. Ať dělám, co dělám, rým na slovo svátek nepřichází. Čekám, že se mi něco snese shůry, z toho nebeského cloudového úložiště, a ono nic. Až najednou mi to dojde: svátek - pátek. Mám takovou radost, že udělám tři kotrmelce a jednu šišatou hvězdu. Při tom nezřízeném skotačení se verš vytrousí a jsem tam, kde jsem byla. Nic! Temno jak od Jiráska. Zkouším kotrmelec vzad, jestli se to nevrátí, šišatou hvězdu na druhou ruku stejně neumím, takže nic. V hlavě mi šrotuje: svátek - pondělí... což se přece vůbec nerýmuje! Nakonec jsem poslala přání obvyklé, nudné, tuctové - Všechno nejlepší k svátku!
Takže si dovedu představit, jak kolegyni bylo, když složila na mou počest báseň a já jí odpovím několika otazníky. Rychle jsem se jala vysvětlovat situaci, ona to pochopila, a nakonec jsme si obě poslaly několik smajlíků, které dorazily z mého chytrého do jejího nechytrého telefonu v úplně jiné formě a společně se zasmály.
A co z toho plyne? Co jsem tím chtěla říct? Nedorozumění je dobře si vysvětlit hned. I když se třeba bude zdát, že někdo z nás je za blbce, tak chytrý člověk pochopí. Pak se nestane, že se lidi na sebe mračí, a jeden neví proč. Děkuju za tuto lekci!
