Hlas - nejlepší přítel člověka

Hlas lidu - vox populi - má sílu. Jeden hlas dokáže změnit chod dějin. Někdo hlasy sbírá, jiný by svůj hlas nikomu nedal ani za nic. Hlas může být poradní i proradný. A přitom je hlas jen zvuk vytvářený hlasivkami.

Hlas dokáže také zastrašit, potěšit, pohladit či pobavit.

V hudbě bývá slovo hlas použito pro označení melodické linky.

Hlas má různou výšku, hloubku, zabarvení, frekvenci. Hlas může být příjemný, uchu lahodící a svého majitele tím pádem představovat v lepším světle nebo naopak. Někdo má hlas vysoký, jiný hluboký a někdo mluví úplně potichu. Někdo má hlasy v hlavě a někdo je hlasitý zbytečně moc.

Ať už je hlas jakýkoli, je dobré, když vůbec je.

Nedávno jsem jaksi nastydla. Navštívily mě viry. Ano, nebyly to bakterie, vím to, absolvovala jsem několikero vyšetření, byly to obyčejné viry. Nejdřív jsem začala pokašlávat. Co pokašlávat, začala jsem bufat jako horník, který strávil v podzemní štole dvě třetiny života. Pak se přidružila rýmička. Od doby, co ve mně převládá mužský prvek nad ženským, je to s mým životem téměř neslučitelná choroba. A aby toho nebylo málo, dostavilo se i škrábání v krku.

Jinak jsem se cítila fit. Žádné teploty a kromě prokašlaných nocí jsem byla v pořádku. Až na jeden detail. Jak jsem tak neustále popíjela bylinné čaje, opustila mě chuť k jídlu, což se mi stalo podruhé v životě a já začala pomalu hubnout. No, měla ta viróza jen samá pozitiva. Nemohla jsem sice běhat, ale zase každé odpoledne po příchodu domů jsem beztrestně zalehla s knihou či bez ní na gauč. Lékařka na mě nic neshledalala, připadala jsem si jako simulant, když jsem opouštěla ordinaci a tedy nebylo nutné léčit se v klidu domova.

Ovšem pak se to stalo. Sobota ráno, vstanu, cítím se docela dobře. Nachystám snídani a chci zavolat rodinu. Nadechnu se, připravím si slova a nevyjde ze mě nic. Nic! Zkusím to znovu. Ani hlásek! Prostě nic! Nula! Ticho! "Pojďte snídat," zůstává v mé hlavě. Jen rty se pohybují, jako když kapr otvírá a zavírá svoji tlamičku (u něj mi to připadá roztomilé, u mě ne!), slova končí na mých rtech, nikdo to neslyší. Zkouším říct něco jiného, nic! Jsem němá jako mořská pěna. A rodina? Okukují mě jako medvědici, nechtějí uvěřit, že jsem tak potichu. Je mi do pláče, ale štkaní ani lkaní se nedostaví, jen pár slz opustí oči.

Mlčím i druhý den a doma, světe div se, všichni fungují. Začínám se obávat nejen o svůj hlas, ale i o svoji pozici. Vždyt oni zjistí, že vůbec nepotřebují moje dobře míněné rady typu: "Vysmrkej si nos! Skoč pro brambory! Měli bychom vymalovat. Přepni ten sport jinam." a ostatní. Můj muž pookřál, bez mého zbytečného upozorňování co má a co nemá dělat je jakýsi šťastnější. A dcera? Za celý víkend jsme se ani jednou nepohádaly. Nemohu hlasitě projevit své výhrady k jejímu oblékání a písemný projev z mé strany neakceptuje. Jen pes milostivě reaguje na má tichá gesta, když držím v ruce buřta a chci ho přivolat. Všichni jsou najednou nějací svéprávnější. Na rozdíl ode mě, která nemá možnost říct své poslední slovo. Trpím, zoufám, tiše úpím, zatímco moje hlasivky si klidně vzaly dovolenou a nejspíš odcestovaly do jižních krajin. A to se o ně tak dobře starám. Prolévám je dalšími litry bylinných čajů, vyjedla jsem sklenici medu, vymačkala kila citrónů, nastrouhala několik kořenů zázvoru, kloktám Vincentku a inhaluji heřmánek. Občas vydají náznak zvuku, ale ve většině případů si dávají šlofíka někde na Kanárech.

Bez hlasu jsem poloviční člověk. Jen věšák na šaty a držák peřiny. Tělesná schránka bez možnosti projevit svůj názor. A tak jen doufám, že se hlasivky na dovolené unaví, přestane je bavit se mnou se nebavit a vrátí se ke své činnosti. Vždyť proto je mám, aby vytvářely hlas a dělaly ze mě hlasitou svéprávnou bytost, která si umí svůj hlas prosadit.