Děti? Mít, nemít? Surová pravda o mateřství!

Vím, jak se "to" dělá, přesto řeknu: "Děti se pořizují srdcem, nikoli rozumem." Nikdy není vhodná doba na dítě. Vždy je spousta důvodů, proč dítě nemít. Kdyby se používal rozum při pořizování potomků, lidstvo by už dávno vymřelo.

Rodiče mého muže se narodili mezi světovými válkami v době hospodářské krize. Moje babička porodila svou dceru, moji matku, do válečné vřavy roku 1941. Manžel přišel na svět v padesátých letech, kdy komunisti zavírali do lágrů kdekoho nepohodlného. Já se narodila své matce těsně před státnicemi. Jejími. Náš syn spatřil světlo světa v době studené války a nejmladší dcera přišla mezi nás začátkem devadesátých let, v době, kdy se otevřely hranice, člověk mohl podnikat a něco začít se svým životem dělat. Tak já utírala zadeček a měnila plenky.

Někdo děti chce, jiný ne. Nejsem žádný sudí ani Bůh a nikoho nesoudím, ať si to každý udělá, jak cítí.

Jako zkušená matka tří dětí mohu zodpovědně říct - ano, s dětmi jsou starosti. Od prvního okamžiku, kdy o sobě dají vědět. Těhotenství s sebou přináší nepohodlí. Fakt!

Pak se dítě prodere za ukrutných bolestí na svět. Do ruky vám dají ošklivý, uřvaný, zmuchlaný, rudý  uzlíček, ale máma vidí nejkrásnějšího tvora, jaký se kdy na Zemi objevil. Ten pocit štěstí je nesdělitelný. Úžasný a neopakovatelný.

Stejně jako dítě dokáže během jediného okamžiku změnit pláč v smích, nebo naopak, tak v mateřství se prchavé chvilky štěstí rázem mění v noční můry.

Probdělé noci, dítě řve a řve. A to jako proč? Matka utahaná, vyčerpaná, otec nevyspalý, nervozita stoupá. Nejedna matka přiznává, že měla chuť vzít polštářek a toho křiklouna umlčet. Kde v sobě mámy vezmou sílu tohle neudělat? To mateřský pud ve chvíli zoufalství, v okamžiku, kdy matka padá únavou, promítne do hlavy obrázek spícího miminka, toho voňavého andělíčka s naducanými tvářičkami a zaťatými pěstičkami. Jak se pak protáhne, otevře jedno oko, druhé a začne se na mámu smát bezzubými ústy. To jsou asi ty chvíle, které nás matky ochrání před zločinem. Před zločinem, který by se zároveň stal trestem.

Kde se v matce vezme tolik shovívavosti a trpělivosti, když si dítě na ulici, v obchodě nebo jinde venku usmyslí, že když nebude po jeho, dá to mámě pěkně sežrat? Za hurónského křiku s sebou šlehne na zem, dupe patama a rukama mlátí kolem sebe. V tom opravdu výživném okamžiku ještě buší hlavou do chodníku. Vyčerpaná matka, přestože by tam dítě nejraději nechala napospas a utekla, prcka popadne a táhne pryč. Přičemž se ještě stačí dozvědět, že dítě nezvládá, a že si ho neměla pořizovat. Následuje lamentace chytrého obecenstva, co z toho spratka vyroste. Jako bonus dostane ještě naplněnou vzduchovou bublinu nepoužitelných rad. Ani v těhle chvílích není daleko ke zločinu. Nějaká síla, zřejmě mateřská láska, to nedovolí. Protože za chvíli, znenadání, najednou zase třímá ve své ruce tu drobnou pěstičku. Cítí silný pocit důvěry, které v ní dítko má. Velké dětské oči se k ní otočí a v nich se zrcadlí bezvýhradná láska. Dostane unudlanou pusu. Polibky, které jsou sladké, nejsladší na světě. Ty mokré pusy děti rozdávají svým nejbližším nezištně. A když malýma ručičkama obejmou mámu kolem krku, je všechno těžké a ošklivé zapomenuto.

Život jde dál. Přichází škola, úkoly, povinnosti. Školní karamboly, průšvihy, pubertální výkyvy nálad i zběsilé nápady. Ke zločinu je zase jenom krůček. Jenže na druhé straně slyší: "Mami, ty kdybys šla na tu Miss, tak to vyhraješ." "Ty jsi moje nejlepší maminka." Ale taky: "Nemáš právo do toho mluvit..."

Jen mateřská láska dokáže vysušit hektolitry slz, které mámy pro své děti vypláčí a unést tuny strachu, obav, ostudy, které matky kvůli dětem prožijí. Dovede si někdo nezúčastněný představit kolik nočních kilometrů taková máma nachodí od okna k oknu, když své náctileté dětičky vyhlíží v černé noci? Ta drahá stvoření zásadně matkám telefony neberou. Často jsem v těchto okamžicích viděla svoji ratolest někde v příkopu zneužitou a mé srdce krvácelo, když bilo na poplach.

Na druhou stranu, jen matky mohou zažít pocit hrdosti, pýchy a zadostiučinení na školní besídce, maturitním plese či promoci svého potomka, kdy jen stěží zadržují proud horkých slz dojetí.

Být matkou není jednoduché. Je to těžká, nikdy nekončící práce.

Přestože jsem občas měla chuť své potomky zabít, přestože jsem s nimi zažila ošklivé chvíle, přestože jsme se pořád nesmáli, jsem ráda, že děti mám. A dnes už vzpomínáme jen na to pěkné a jsem vděčná, že jsme to mohli zažít.

Jako slunce nesvítí každý den, tak i v mateřství je počasí proměnlivé. A tak to je!

Být mámou je pro mě nejvíc.

Myslím, že i spousta otců prožívá něco podobného!