Blackout aneb Jak se žije potmě

"Maminko, a když bude ten blekblejt, tak ti nepůjde ani mobil?" zeptala se krásná holčička s dokonale zapletenými copánky své neméně krásné matky třímající v ruce poslední model chytrého telefonu.

Maminka rychlým pohledem zkontrolovala stav nabití baterie, ani na moment neodtrhla zrak od displeje a pološeptem zamumlala: "Jen blbni! Jak jsi na to přišla?" "Říkala nám to paní učitelka ve školce, že prej nepůjde elektrika a všude bude zima, nebude svítit světlo, nebudeme mít co jíst, a krámy budou taky pořád zavřený a nebudou ani jezdit auta a ani vlak nepojede. A maminko, já se bojím." "Nechápu, proč vás ve školce pořád něčím straší. Nevěř všemu. Víš co, vyfotíme se spolu, tak se pěkně usmívej, já to pak dám na fejsbuk, a budeme sledovat, komu se to líbí, jo?" uklidnila dcerku a jak řekla, tak udělaly.

Být bez elektřiny. To za mého dětství v šedesátých letech nebylo nic neobvyklého. V prosincovém podvečeru s maminkou a bratrem vyvalujeme vanilkový rohlíčky, rozehřátá trouba už nedočkavě čeká na svoji první várku, když v tom světlo zabliká, v žárovce hrkne a rozhostí se tma. "Pepo, pojď sem, asi praskla žárovka a vypadly pojistky," zavolá máti na tátu. Přitom lamentuje: "Já to tady mám rozdělaný, a už to zase nefunguje." Nám nařizuje, ať se ani nehneme, abychom si potmě něco neudělali. "A nejezte to syrový těsto, nebo vám bude špatně," uděluje rozkazy jako generál před bitvou. Je vševšdoucí? Otec vyspává u televize, jejíž obrazovka právě zčernala a vysílá pořad "pořád-tma", vstávat se mu nechce, ale naléhavý hlas jeho ženy ho nenechá v klidu. Přesto se nenamáhá jít na chodbu paneláku nahazovat pojistky, stačí mu letmý pohled z okna, aby dokázal určit stav toku elektrické energie na našem sídlišti. Hlásí: "Ne, to nejsou pojistky, už je zase potmě celý sídliště."

Někde už blikají svíčky, jinde je zřejmě ještě nenašli a někteří, stejně jako my, je nemají vůbec. Když nešla elektrika minulý týden, poslední a jediná svíčka dohořela. Matka ji buď zapomněla koupit, nebo je neměli jako další nedostatkové zboží třeba mandarinky, banány, či dětské tepláky.

Nám to ale nevadí. Mrazák, který by při nedostatku "šťávy" vytekl, nemáme. Lednice je poloprázdná, protože se do ní moc potravin nevejde a v obchodě stejně vázne zásobování. Jogurty vozí ve čtvrtek, salámy v pátek a maso se kupuje jen na neděli. Obyčejná hořčice, kterou tak zbožňuju namazanou na chleba, vydrží i v teple a s máslem a paštikou se taky nic nestane, když nebudou chvíli v chladu. Čerstvé mléko sice do druhého dne zkysne, ale my ho vypijeme k bramborám na loupačku s tvarohem. Mňam. Z dalších elektrospotřebičů máme ještě žehličku a fén. Oba nejsou životně důležité. Pračku nevlastníme. V přízemí paneláku je prádelna. Pod kotlem se zatopí, aby byla teplá voda a pak se pere mechanickým přístrojem na kliku. Panelák je sice vyhřívaný dálkovým topením. U nás na rohu stojí kotelna a u ní jsou hromady uhlí. Já sice nevím, jestli bylo třeba k rozvodu tepla nějaké elektřiny, ale nám tenkrát topili tak málo, že kdyby netopili vůbec, velký rozdíl by nebyl.

V obchodě na rohu mají místo pokladny šuplík a všichni platí hotově. Nákup prodavačka sčítá na papírku pod sebe. Váha na zboží je mechanická a já nikdy nepochopila, jak dotyčná dokáže při letmém pohledu spočítat, kolik zboží stojí. Každý večer prodávající klíčem obchod zamkne, pak vezme do ruky dlouhou tyč s hákem a stáhne ještě roletu opatřenou visacím zámkem.

Matka plech s cukrovím potmě odloží na kuchyňskou linku a sesedneme si všichni kolem stolu.

Začíná černá hodinka. Vyprávíme si zážitky z právě uplynulého dne, a když rodiče vytáhnou historky z dětství a mládí, úplně se zapomeneme s bratrem pošťuchovat. S rozzářenýma očima nasáváme atmosféru dětství našich rodičů, které se nám zdá být nádherné, přestože byla válka. Je to tak krásná chvíle, že všichni litujeme, když se po dvou hodinách rozsvítí, trouba začne hřát, televize řvát a my děti musíme jít spát.

Kdysi, v minulém století za mého mládí to bez elektřiny bylo fajn. Alespoń mně jako dítěti se to tak jevilo.

Dnes jsme na téhle šťávě, která k nám proudem teče zásuvkami, závislí. Copak o to, svíček mám doma dostatek, zapaluji si je kvůli atmosféře téměř denně. Ale světlo, je to poslední, proč ji potřebujeme. Dnes bez elektřiny už nedokáže fungovat nic.

Zde si přečtěte, co a jak bude, pokud dojde k BLACKOUTu.

Naše blahobytná moderní společnost má všechno na co si vzpomene, ale jen za určitých podmínek. Držme si palce, ať k "blekblejtu"  nedojde.