Alkohol za volant nepatří! A co ženy?

Alkohol je špatný rádce a za volant opravdu nepatří. Mnohá z žen se v roli rádce cítí jako ryba ve vodě a mnohá z žen je za volantem nevyzpytatelná.

Řidičský průkaz jsem dělala na gymnáziu. Dlouhé roky se nenašel odvážlivec, který by mi auto svěřil. Až můj muž. Měl tolik odvahy nebo mě tolik miloval? To  si už dnes po více než třiceti letech opravdu nepamatuju.

Co si ale pamatuju, při setkání s protijedoucím vozidlem jsem zavírala oči a čekala ránu. Ta naštěstí nepřišla a já se po nějaké době zařadila mezi řidiče nechávající odvážně oči dokořán. Také si pamatuji svou první osamělou jízdu v noci. Tehdy jsem pro svého drahého jela do restauračního zařízení ve vedlejším městě. Při setkání s jiným autem jsem místo ztlumení světel rovnou zhasla. No a co, jen jsem sáhla na vedlejší páčku. Snad štěstí začátečníka, snad zkušenost protijedoucích, všichni jsme přežili a já pro příště už věděla, kde a jak se tlumí.

Později jsem začala jezdit víc a pak ještě víc. Jednou jsem se s dětmi vydala na nákup do Ikey. Po dálnici. V té době byla D5 poloprázdná, svodidla nikdo neměnil, protože byla dostačující, děti nepotřebovaly podsedák a dálnice se nestávala nepropustnou pastí, kde chvíli jedeš, pak se to ucpe a pak stojíš a neděje se dál nic (odtud zřejmě pochází její název!). Někde uprostřed cesty ku Praze začalo něco bouchat. Vepředu, usoudíla jsem znalecky že v motoru. Zajedu k benzině a koukám, koukám, nevím, jak kapotu otevřít. Mačkám různé páčky - auto troubí, bliká, rozsvítí, zhasne, podaří se mi otevřít nádrž, kterou se mi pro změnu nepodařilo otevřít minule, když jsem chtěla tankovat, sklopím sedačku. Nakonec se mi ten otevírací chvat povede. Těhotná očekáváním se nakloním nad motor. Že je to motor, poznám na první dobrou. Celý je to nějaký špinavý, přesně tak jsem si vždycky motor představovala. Chvilku se dívám, zklamaná, na první pohled závadu nevidím. Myslela jsem si, že na první pohled poznám, co odpadlo, stejně jako když se v pračce utrhne ramínko od podprsenky. Žádné ramínko nikde nevlaje, tak kapotu zase zaklapnu a cestuji dál. Domů nás i s novým pracovním stolem Fartfull (přeloženo - uprděný) přivezla odtahovka!

Vyprávěla mi kamarádka, jak jela z Ikey (prosím, zde si povšimněte, jak důležitou roli hraje Ikea v našich ženských životech) a říká si - to je divný, vzadu za mnou se to nějak mračí - ve zpětném zrcátku vidí tmu. Až doma zjistí, že tu tmu dělal její otevřený kufr. Jen tak tak, že koberec s názvem Hoven z auta cestou nevytrousila.

Před pár týdny mi dal muž nové auto. Pod volantem na palubní desce je velký, červeně svítící display. Mimo jiné ukazuje průměrnou rychlost, vzdálenost, kterou ještě ujedu s polprázdnou nádrží, ale také průměrnou a aktuální spotřebu. Statistikaaaa!

Jezdím denně 12 km do práce. Přes dvě vsi. Jakmile mi bylo auto slavnostně předáno, ukápla slza, když jsem viděla, že průměrná spotřeba je 3,9 l/ 100 km. Během týdne se mi ji podaří vytáhnout na 4,9. Mám prý těžkou nohu, říkali chlapi odborníci. Jak mám těžkou nohu mi chytrý, červeně svítící display umí ukázat. Plný plyn, pokud možno do kopce - spotřeba vyskočí do astronomických čísel. Pustím nohu, spotřeba klesá. Pokud plynový pedál jen tak lehce šolíchám, nefrčím sice po silnici druhé třídy plnou parou, ale jedu povolenou devadesátkou, aktuální spotřeba ujde. Před vsí nemusím zašlápnout brzdy, až skřípou, ale stačí v předstihu nohu z plynu sundat, dojet setrvačností a povolenou padesátkou ji projet. Zrovna tak u cedule konec obce není nutné sešlápnout plyn do země, až se kola protočí, zapískají a zakvílí, ale s citem pomalu přidávat.

Tak tohle mi display ukazuje, já se snažím tím řídit a spotřeba se ustálila na 4,4 l/100km.

Za mnou se občas udělá fronta a fakt nechci slyšet, jaká slova na moji adresu padají, ani vidět gesta, která ukazují, co jsem zač! Taky jsem to dělala, dokud jsem nezačala jezdit na spotřebu!

Zlí jazykové tvrdí, že mi to dlouho nevydrží.

S novým autem mám ještě další problém. Na parkovišti se mnou hraje na schovku. Vyjdu z obchodu a v místě, kde jsem zaparkovala, mé auto nestojí. Zpanikařím, kroutím hlavou jako šroubem, rozhlížím se kolem dokola, pak vytáhnu klíč a jen tak do éteru kliknu. Jeden úplně cizí vůz na mě zamrká a otevře mi svou náruč. Jsem asi úplně pitomá, protože se mi to stalo už tolikrát a já si pořád nemůžu zvyknout, že mám jinou barvu vozu.

Ale co! Nejdůležitější je pravidlo dojet bez nehody a tím se řídím. A proto si myslím, že i ženy za volant patří!