Pochopila jsem za nějaký čas, že nejde jenom o to, navléci se do jiných hadrů a začít v nich chodit. Jak jsem měnila způsob oblékání, začal se měnit svět okolo mě.
Že budu psát článek na toto téma, mě ještě před týdnem ani nenapadlo. Zúčastnila jsem se před několika dny školení s názvem: „Lepší sebepropagace“. Školil jeden z nejlepších evropských koučů, kterého si zvou na radu ty největší a nejznámější světové firmy. Navíc jsem se s tímto člověkem setkala již dříve a rozhodně věřím v jeho nesporné kvality. Celé školení bylo úžasné, inspirující, obohacující. Ale přece mi jedna věta vyrazila doslova dech! „Prý není důležité, co máme na sobě, když jdeme na jednání.“ Wauu! Jako bývalé personalistce se mi zamžily brýle. Prvních pár sekund rozhoduje o výsledku schůzky. To už dnes ví snad i malé nemluvně a to nemusíte ani nic říkat, ale když jste pěkně a čistě harmonicky ustrojeni a mírně voníte, ženy jsou lehce nalíčeny, potom vám protějšek naslouchá, protože vzbuzujete důvěru. Orvané džíny, křovácké účesy a neupravená tvář strhuje tolik pozornosti, že o obsahu toho co říkáte, už nikdo nepřemýšlí. Toliko moje dlouholetá zkušenost ze stovek přijímacích pohovorů.
Vím, že existují na světě kmeny, ve kterých ještě dnes běhají nahatí. Určitě je to ekologické, ale v našich zeměpisných šířkách nepoužitelné. A tak se oblékáme! I v této oblasti jsem dostala od života lekci a já se s vámi o tuto zkušenost nyní ráda podělím.
Pocházím z rodiny, kde móda patřila až na poslední místa žebříčku hodnot. Průměr kazila jenom babička, ale o té už jsem povídala minule. Maminka se nikdy nemalovala, protože to tatínek nesnášel, a tak jsem rtěnku viděla poprvé v životě u spolužačky na základce, když si ji neplánovaně vypůjčila od své matky. Jako děvče jsem s tím měla mezi spolužáky trochu problém, hlavně v dobách, kdy se přihlásila puberta. Tatínek mě učil, že módní výstřelky musí mít jen slaboduché dívky, a navíc investice do módy je potupná záležitost. Zvítězila jsem alespoň v tom, že jsem se vymykala davu.
Nebesa se nade mnou smilovala, protože jsem jako matka vychovávala dva kluky, kteří to, co mají na sobě, vůbec neřešili, pokud to ještě drželo na těle. Nevím, co bych si počala, kdybych musela vybírat sukýnky, sponečky, punčocháčky atd……. To ale neznamená, že by mě tato ženská oblast působení, jako je svět módy, nelákala. Viděla jsem, jak to některým mým spolužačkám sluší, jak se kolem nich motají kluci, paní učitelky jim chválí jejich šatičky, a celkově jejich život, měl oproti tomu mému, ještě jakousi příjemnou nadstavbu. Zůstala jsem po módě vždy jen mlsně pokukovat.
Ale jak se říká: „Odříkaného největší krajíc.“ Jako principálka divadla jsem se musela postavit na prkna, co znamenají svět. Tam už jsem se neschovala. Bylo na mě vidět ze všech světových stran. Divadlo je odjakživa šalba, mámení a klam, a k tomu je třeba se i patřičně obléci. Dokonce jsem slyšela rčení, které bych dnes klidně podepsala vlastní krví. : „Lidé prvně vidí a teprve potom slyší.“
Nicméně v prvních letech našeho divadla jsem byla v módě, jako slon v porcelánu, i když jsem se velice snažila! Byla jsem ovšem zvyklá nosit pohorky, vyholený krk a „kapsáče“. Barevně jsem měla sice vše sladěné, ale to bylo tak asi všechno. Ženskost byla skryta někde hluboko v mém srdci. Jednou jsme šli s panem principálem požádat hudebního aranžéra a bubeníka o spolupráci, a když jsme vcházeli do dveří, tak pan muzikant zvolal: „Á vedete tatínku chlapečka ke mně do „bubnů“?“ Tomu říkám trapas! Normálně nečervenám, ale v tu chvíli jsem byla jako rak. Bylo mi jasné, že bych s tím měla začít něco dělat, nevěděla jsem však jakým směrem se vydat. Nějaký čas jsem se trápila, až mě náhoda svedla na scestí s jednou docela věhlasnou paní vizážistkou. Ta mě již při našem prvním setkání taktně upozornila, že mám na sobě hned několik módních stylů, takže působím chaoticky. Navíc vyzařuji velice jemnou ženskou energii, která se neslučuje s pohorkami a vyholenou hlavou. Také jsme dlouho povídaly o tom, že máme v těle každý duši, že je každá duše jiná, má jiné vyzařování a měli bychom souznít se svojí duší v tom, co máme na sobě. Pak nás bude okolí vnímat harmonicky, bude se k nám chovat lépe, a my se budeme také lépe cítit. Velice nám stoupne sebevědomí a dostaví se i úspěch a naslouchání ze strany okolí, protože konečně budeme viděni, a tudíž i slyšeni. Koukala jsem, jako tele na nová vrata, nehledě na to, že mně paní vizážistka nabourala výchovný vzorec z mého dětství.
Pochopila jsem za nějaký čas, že nejde jenom o to, navléci se do jiných hadrů a začít v nich chodit. Jak jsem měnila způsob oblékání, začal se měnit svět okolo mě. Cítila jsem se jinak, má duše se začala probouzet k životu. Lidé na mě reagovali daleko pozitivněji a intenzivněji. Moc mě to bavilo! Dokonce jsem dostala nabídku od jednoho týdeníku dělat tak zvanou „módní policii“. Hodnotila jsem tedy celebrity, jak se oblékají. Vše se dařilo a daří i nadále. Našla jsem si i svoji cestu duchovní, skrze jedno havajské učení. Změnila jsem od té doby kadeřnici i vizážistku. Všechno je totiž v pohybu. Vše se neustále mění.
Ovšem nebýt toho jediného setkání, žila bych i nadále v nevědomosti. S tím, co jsem tenkrát svlékla, jsem svlékla i kus své minulosti. Věřte, že už nikdy neopomenu jít na kosmetiku nebo ke kadeřníkovi, a také si pokaždé pečlivě rozmyslím, co si vezmu na sebe, protože chci být vždy slyšena!
