Touha

Jaká síla nás neustále pohání kupředu? V každém případě musí být obrovská. Způsobuje, že chceme! Chceme žít, chceme být šťastní, chceme být milováni, chceme umět jezdit na kole……. Zkrátka není nám jedno, jestli něco umíme nebo neumíme či něco máme nebo nemáme. Pokud nás tato záhadná síla opustí, je to průšvih. Její nepřítomnost nám může způsobit nemalé potíže v životě, dokonce nás může přivést až do jiné dimenze. Zajímavé je, že je to úplně stejné, když máme této síly nadbytek. Je to vlastně takový oheň v nás. „ Dobrý sluha, ale zlý pán!“

Jako šansoniérka si velice cením služeb tohoto svého sluhy. Ale na počátku mé pouti po Zemi byl spíše pánem. Cesta, která vedla až k jeho zkrocení, byla velice nebezpečná a dlouhá, ale věřte, že dnes dám za něj „ruku do ohně“!

Inkarnovali jsme se do fyzického těla, a už to samotné nám způsobuje nemalé potíže, udržet touhu, vášeň, no prostě tu sílu v nás na uzdě. Každý má rád něco jiného, někdo dobré prorostlé masíčko, jiný sladkosti, sex nebo dlouhý nekonečný spánek. Není na tom nic špatného, jsme tak prostě nestaveni, ale nesmí toho být moc. Touha v nás je ovšem nekompromisní. Žene nás a našeptává: „ Dej si ještě cigárko! Dej si ještě dortík!“  A právě v tom je ta potíž! Já například od dětství miluji sladkosti. Na nedostatek touhy, nebo chcete-li vášně, si u sebe opravdu nemohu stěžovat, a tak jsem papkala dortíčky s takovým gustem, že jsem nevypadala jako dítě, nýbrž jako barokní andělíček. Na druhou stranu, když nebudeme po ničem v životě toužit, popřeme tím život jako takový. No jo, ale jak to ukočírovat? Nevím, mně se to v posledních letech docela daří, ale trvalo to!

 Je to vlastně tak trošku jako s Golemem ve filmu „Císařův pekař a pekařův císař“. Uvědomila jsem si, že mám v sobě obrovskou sílu, TOUHU, ale je třeba ji využít poněkud jinak, než na vášeň v jedení dortů. Prostě ji přesměrovat. Nejtěžší a zcela nepochopitelné je, že člověk musí přestat zběsile létat od jedné činnosti ke druhé a dostat se alespoň na chvíli do absolutního klidu, kdy je sám se sebou a hlavně nedělá vůbec nic. Třeba jen tak „civí“. Jedině tímto způsobem se mohu na chvíli spojit sama se sebou. Sama sobě si prozradit tajemství, proč tady jsem, co mě baví a jaká činnost i mě samotné udělá radost. To co jsem popsala v jediné větě, mi trvalo několik let. V naší společnosti přetrvává perverzní názor, že musíme být pořád aktivní, pořád pracovat a když nepracujeme, tak musíme aktivně trávit odpočinek. Kdo tak nečiní, je nepřítel společnosti. Je to pěkná blbost! Pokud se chceme v životě někam posunout, musíme mít šanci se zastavit, přemýšlet. Ve zběsilém tempu si uženeme akorát nějakou chorobu. V Česku jsme chorobami vyhlášeni a v mnohých držíme prvenství.

Začala jsem tedy tím, že jsem každý den jen tak civěla. Nebylo to hned, ale po čase jsem začala dostávat z nebes inspiraci.  Dostávám ji ve formě písní, které slyším, tak je napíšu a zpívám. Jsou plné emocí, touhy a vášně z mého života. Dělím se o ni s vámi, protože to je prostě moje přirozenost. Předávat nebo vyvolávat v lidech emoce. Někdo vidí krásné obrazy a tak je maluje. Někdo umí vyřezávat ze dřeva, někdo vaří úžasné marmelády. Každý je něčím obdařen a stojí za to hledat! Komu se podaří objevit svůj dar, tomu se podaří zkrotit i TOUHU, protože svůj oheň vloží do pozitivního tvoření.

Určitě to neznamená, že bych zcela přestala milovat sladkosti nebo kávičku, ale svoji vášeň už využívám jinak, a tak na dortíky moc touhy nezbývá. Občas si smlsnu, ale vždy až dokončím píseň. Tak se stala moje TOUHA hodným sluhou. Fyzické a duševní prožívání se dostalo do rovnováhy. Je to příjemný pocit, o který má smysl bojovat v každém věku. Nikdy není pozdě! Věřte a určitě naleznete!