Nahoru a dolů

Žádný jiný směr, jiný pohyb, jen ten nahoru a dolů. V té chvíli jsem netušila, že to takto v životě chodí s železnou pravidelností.

Nahoru a dolů

Nezadržitelně se blíží výročí mého narození. Zdá se mi, že je čím dál tím častější. Nějak to prostě letí. Ze všeho nejdříve mě znepokojí mí blízcí dotazem: „Co si budu přát k narozeninám?“ Je to pro mě jasný signál blížící se oslavy. Jsem člověk, který miluje slunce, rozkvetlé kytky, čistý vzduch, podzimní ráno i závěje sněhu. Taková oslava je tudíž důvodem k velkému těšení se. Baví mě se setkat s lidmi za příjemných okolností, poklábosit, pojíst a popít něco dobrého. Je to okamžik štěstí, je to dar přátelství. Těm materiálním dárkům nepřikládám zvláštní důležitost, většinou si pamatuji, kdo byl na oslavě, čemu jsme se smáli, ale už nevím, čím mě obdaroval. Jsou ale výjimečné dary, které se člověku vryjí do paměti na celý život. Každý z nás takový dar alespoň jedenkrát dostal. Já jsem ho dostala jako malá holka, k mým pátým narozeninám.

„Zuzankooo! Pojď se převléci!“ Volala babička a do vázy dávala velkou kytici červených a žlutých tulipánů. Na stole byl čistý ubrus a za chvíli se měla vrátit maminka a tatínek z práce. Byl to den mých pátých narozenin. Oblékla jsem si bílé punčocháčky a slavnostní šatičky, přistrčila židli k oknu a s malými obtížemi vyšplhala nahoru, abych viděla na cestu. „ Babiii! Už jdou!“ Utíkala jsem s nadšením do kuchyně a usadila se k té velké kytce. Netrvalo dlouho a ve dveřích stáli rodiče i s babičkou, seřazení do šiku a připraveni ke gratulacím. Mě v tu chvíli zaujala veliká krabice, kterou tatínek třímal v ruce. „ Co v ní asi je?“ Pomyslela jsem si. Zvědavost byla veliká. Snažila jsem se co nejrychleji roztrhat balicí papír. Krabice byla ještě pevně převázaná provázkem. S malou pomocí jsem se po chvíli dostala až k jejímu obsahu. Byla v ní dřevěná prkýnka a koule červené a žluté barvy, bílý provaz, dvě zvláštní kovové spirály a dva háky. Vůbec jsem tomu nerozuměla. „ Co to je?“ Udiveně jsem se obrátila na mé dárce. „Zkus hádat!“ Potutelně se usmívali a evidentně si užívali, že nevím, co to vlastně je. Až jsem všechny součásti daru vytáhla z krabice a chvíli si s nimi hrála na podlaze, konečně jsem poznala, co to je. „ Vždyť je to houpačka!“ Radostně jsem vykřikla. „ Že ji pověsíme?“

 Tak jsme pověsili houpačku! Nasedla jsem a rozhoupali mě. Vítr fičel okolo uší! Nahoru, dolů, nahoru, dolů, nahoru…………….a zase dolů. Žádný jiný směr, jiný pohyb, jen ten nahoru a dolů. V té chvíli jsem netušila, že to takto v životě chodí s železnou pravidelností. Dobře jsem si však zapamatovala ten pocit. Vryl se mi hluboko pod kůži. Každý den jsem se chodila houpat, každý den jsem nacvičovala směr nahoru a dolů. Čas běžel. Vyrostla jsem. Už jsem se nechodila houpat, ale mnohokrát jsem se ocitla v nesnázích, a když mi bylo nejhůř, vzpomněla jsem si na moji houpačku, vzpomněla jsem si, že vždy, když jsem letěla dolů, následoval pohyb nahoru. A tak mi můj dárek k pátým narozeninám pomáhá dodnes. Musím poděkovat rodičům za jejich moudrost. Už tenkrát mě naučili, že je vše v rovnováze, že má vše rub i líc. A stačil k tomu tak prostý dar, jako byla houpačka. Díky!  

 

 

Autor: Zuzana Zemanová | úterý 17.5.2016 11:00 | karma článku: 13,46 | přečteno: 262x
  • Další články autora

Zuzana Zemanová

Touha

26.7.2016 v 11:10 | Karma: 12,56

Zuzana Zemanová

Oblečte se, ať vás slyší !

4.5.2016 v 10:46 | Karma: 17,76

Zuzana Zemanová

Dovolená - vstupenka do ráje

22.4.2016 v 8:18 | Karma: 21,83

Zuzana Zemanová

Teď a tady

6.4.2016 v 10:51 | Karma: 18,00

Zuzana Zemanová

O hledání

31.3.2016 v 7:55 | Karma: 17,75