Náš malý kocourek Mourek čural, kudy chodil. Na písek občas taky, ale nejradši měl – hrůza! Naši postel.
Už dostal naplácáno, nosili jsme ho každou chvíli na bedýnku, ale stejně se mu občas povedla loužička tam, kde si zrovna hrál. Vrtalo mi to hlavou, zdálo se, že vydá daleko víc tekutiny než naše dvě kočky dohromady. Už mě nebavilo pořád převlíkat postel, i vypravili jsme se k našemu panu doktorovi.
Mourek zvládl bravurně transport v přepravce a v ordinaci okouzlil mladou paní doktorku. Pan doktor kouknul na močové cesty a ujistil nás, že Mourek je OK. Jen není sociálně vychovaný. No jasně, když bydlel v díře pod rampou a nepoznal nic jiného, než beton.
Mourek pochopil, že návštěva u pana doktora je vážná věc, a rozhodl se, že teda bude na ten písek chodit. Pár dnů bylo všechno fajn. Jenže pak se to najednou zvrtlo. Mourek přestal jíst, chtěl pořád spát a hravé kotě plné života bylo to tam.
Začaly se mu měnit zoubky. Teda to jsme si mysleli, protože měl nateklou pusu. Jenže v neděli ráno se mi už vůbec nelíbil. Jeli jsme na veterinu. Čekala nás paní doktorka. Ani jí se Mourek nelíbil. Ty zoubky se mu sice měnily, ale kromě toho měl horečku, v krvi mu prakticky chyběly bílé krvinky a v moči měl všechno, nač si vzpomenete. Náš Mourek byl moc nemocný. Dostal dvě kapačky a injekci. Z krásného malého kocourka se stal během dvou dnů uzlíček, bojující o život…
Co vám budu povídat; každý den manžel Mourečka vozil na kapačky a injekci. Pořád byla maličká naděje, že to nebude strašlivá kočičí nemoc KIP, která je stoprocentně smrtelná. Moureček bydlel s námi v ložnici, injekční stříkačkou jsme mu dávali vodu a doufali, že naše dvě kočky to od něj nechytly.
Šest dnů trval boj. Moureček nejdřív vypadal, že to nemůže přežít, ale jeho oči…jeho krásné oči byly živé. Měla jsem za svůj život hodně kocourků a viděla jsem, když svůj boj vzdali. Tenhle chtěl žít. Bojovník. Pan doktor nám to sám řekl: „Hlava chce, ale tělo to nezvládá.“
Moureček se po šesti dnech začal zajímat, co má v misce. Dostal poslední kapačku a injekci a pan doktor nám řekl, že to není ta strašlivá smrtelná nemoc, že to je jiná, virová, co je taky hrozná, ale je léčitelná.
Moureček už si zase hraje. Taky slupne, co je v misce. Je hubený, dostává prášky, musí ještě chvíli vydržet v ložnici, ale je vyhráno. Doufám. Malý kocourek, co se narodil v městské džungli a s sebou k nám si přinesl těžkou nemoc, je velký bojovník. Jen pevné přesvědčení mého muže, že Mour bude doma jen dva dny a pak se z něj stane kocour venkovní, se radikálně změnilo. Zatím je to stoprocentní kocour ložnicový. Ale jak to vypadá, v úterý na poslední kontrole u pana doktora dostane povolení hrát si v celém domě i na zahradě. Moureček…
...druhý vzpomínkový blog...
