Všichni jsme lidi. No a jeden každý z nás je člověk. V každém člověku pak je srdce a duše. V některých pak srdíčko a dušička. Jeden by nevěřil, co všechno se v nás najde. A ještě ke všemu voníme člověčinou.
Já myslím, že úplně nejvíc voní člověčinou bezdomovci. Zamyslete se: taková opravdová člověčina je pěkně koncentrovaná, hutná; prostě by porazila vola taková vůně. Stejně jako kocouřina, psina, kozlečina. To jsou taky pěkný grády.
I já jsem jednou voněla člověčinou. To když mě skolila chřipka takovým stylem, že jsem nebyla schopná hnout prstíčkem, natož se doplazit do koupelny. Dva dny a dvě noci jsem se koupala v takové člověčině, že mi z toho šla hlava kolem, a stejně tak i mému okolí. Když jsem se zmátožila a odvlekla se do koupelny, abych tam konečně tu vůni člověčiny spláchla do kanálu, to byla úleva! Jak ráda jsem voněla niveou a moje postýlka persilem!
Takže v momentu, kdy se dozvím, že někdo voní člověčinou, obávám se nejhoršího. Buď ten chudák ztratil střechu nad hlavou, nebo ochořel smrtící chorobou.
Nyní se zamysleme nad srdíčkem a dušičkou. Jsou totiž mezi námi tací, co mají místo srdce srdíčko a místo duše dušičku. Třebas taková Lucie Bílá, abychom nechodili pro příklad daleko. Tito jedinci se, jak se zdá, pohybují na pokraji života a smrti, jelikož jejich tak důležitý orgán, bez něhož, jak známo, nelze žít, nedosahuje obvyklé velikosti. Nebo je doufejme docela dobře možné, že jen tak házejí slovy; prostě srdíčko sem, srdíčko tam. Hlavně když je zlaté.
Duše, to je kapitola sama pro sebe. Nikdo ji neviděl, ale přesto ji máme, ovšem někteří zase velikosti S. Zdá se, že výše jmenovaná Lucie Bílá má kromě srdíčka i dušičku, jak se lze dočíst v mnoha rozhovorech. Majitelé těchto podměrečných orgánů je mají, považte, ještě ke všemu ze zlata. To by nasvědčovalo tomu, že jsou tyto součásti jejich těl bezkrevné, studené, leč značné nominální hodnoty.
Ovšem opak je zřejmě pravdou! Vypadá to, že když někdo o někom prohlásí, že ten a ten jistý skutek udělal ze srdíčka a má ještě ke všemu zlatou dušičku, myslí tím naopak, že v hrudi dotyčného bije srdce ryzí, plné lásky k bližnímu, s duší širokou jako ruská step. Čert aby se v tom vyznal.
Suma sumárum je jisté, že když někdo voní člověčinou, koná skutky od srdíčka a má ještě k tomu dušičku, je to politováníhodný jedinec, jenž by měl co nejdřív navštívit koupelnu a hned poté kardiologa. K léčbě dušičky postačí procházka po lese, aspoň mně to vždycky pomohlo k znovunalezení duševní rovnováhy.
Takže, moji milí, bacha na to! Nežli používat klišé o člověčině, srdíčkách a dušičkách, je lepší vrátit se ke kořenům. Myslím ke kořenům našeho rodného jazyka a nazývat věci tak, jak má být. Zdrobněliny a člověčinu nechte tam, kde je jim dobře. Třeba v literatuře pro dospívající dívky, co ovšem dospívaly v předminulém století.
No, abyste neřekli, tak ještě té Lucii Bílé budiž odpuštěno; k ní tak trochu patří, to srdíčko…
