Bylo, nebylo, kdysi jsem i já byla mladá. A (asi) hezká, přitažlivá a živá holka. Tak jako skoro každej, když je mladej.
Jenže takováhle holka to na maloměstě nemá snadný, obzvlášť když je dcerou pana doktora. To mi dal kluk pusu v aleji na konci města, a než jsem přišla domů, táta už o puse věděl. Pokaždé. Kupodivu se na mě moc nezlobil, štvali ho ti horlivci, co mu to hlásili.
Měla jsem štěstí. Zamilovala jsem se do kluka, co bydlel o poschodí níž. Bylo mi patnáct, jemu o trochu víc a nemuseli jsme chodit až do aleje. Táta byl spokojenej, informátoři se v našem domě a přilehlém okolí nevyskytovali.
Měla jsem víc štěstí než rozumu. Kluk, co se jmenoval Mirek, byl do mě taky zamilovanej a navíc byl moc šikovnej. Tak se stalo, že mi nebylo ani šestnáct a poznala jsem milování se vším všudy. To se každé holce nepoštěstí. Můj první kluk byl nejen šikovnej, ale taky zodpovědnej, protože mně v okamžiku nejvíc nejkrásnějším bylo všechno jedno.
Zkuste ovšem jít na maloměstě za totáče, navíc já - dcera doktora, on - syn doktora, do drogerie, a zakoupit tam krabičku prezervativů…
Svěřila jsem se kamarádce Evě. Chodila s Vaškem o tři roky starším, co navíc studoval prvním rokem vysokou školu kdesi v Žilině. Žilina je, jak sami uznáte, dost daleko. Vašek jezdil domů jednou za čtrnáct dní. Vždycky se večer u nás stavil, předal kontraband, já odevzdala patřičný obnos a měli jsme na čtrnáct dnů vystaráno. Tahle donášková služba se mezi námi potřebnými rozkřikla a z Vaška se stal v Žilině proslulý zákazník ve všech drogeriích. Kupoval prezervativy ve velkým.
S vložkami to bylo složitý. To nebylo jako dnes, kdy nevíte, které vybrat. Tehdy jsme měly na výběr buď prkna, co byly z lisované buničiny a vypadaly jako brikety, nebo vatové v síťce, nebo jen vatu. Občas nebyly v drogerii žádné, a to se pak muselo pro vatu do lékárny.
Jezdila jsem jako vedoucí na tábor. Bylo tam ve vedení holek mnohem víc než kluků, a tudíž spotřeba vložek byla značná. Představte si, že jste uprostřed lesů, vůkol jen příroda, civilizace veškerá žádná. Na nákupy se jezdilo gazíkem do Českých Budějovic. Gazík řídil Franta a nakupovat jezdil hlavas Vašek. Kromě jídla důležitého k přežití v divočině taky pokaždé dostali delikátní úkol. Nakoupit vložky. To víte, za tři týdny pobytu mimo civilizaci jsme je prostě každá nutně potřebovala. Vašek s Frantou se stali v Českých Budějovicích vložkovými fantomy. Vašek vždycky vtrhl mezi regály a halekal na u dveří stojícího Frantu.
„Tyhle? Nebo tyhle?“ A zdvihal střídavě do výšky prkna v levé ruce a vatové v ruce pravé.
Franta koukal do taháku a velel: „Tyhle patery a tamty troje. A eště dvakrát vobyčejnou vatu.“
Na ty tábory jsem jezdila chvíli před rokem 1989 a chvíli ještě po revoluci. Situace se tehdy radikálně změnila nejen politicky, ale i vložkově. Najednou jich byl veliký dostatek a ještě větší výběr. Vašek s Frantou to prostě nezvládali.
„Holky, nedá se nic dělat, ale příští rok, která si nevezme s sebou vložky, na tábor prostě nepojede. Kdo se v těch značkách má vyznat?“
Když jsem další rok jela naposledy, značnou část mého vybavení tvořily vložky. Nevěřili byste, jaký vzácný výměnný artikl se z nich na táboře stal…
