Jak tak v těch vedrech přemýšlím – a jde mi to ztuha – přišla jsem na to, že mám radši zimu. Rozhodně nebudím takovou pozornost jako v létě.
Narodila jsem se jako blondýna. Blondýna s kudrnatýma vláskama a bělostnou pletí. Teda, bělostnou…zkrátka tam, kde zrovna nejsou pihy, svítí bledá pokožka lehce dozelena. Taková zelenkavá. Fakt moc pěkný. V zimě se to dá maskovat oblečením, ale v létě?
Když mi bylo sedm let, vypravila se naše rodina k moři do Jugoslávie. Už v Maďarsku jsem budila údiv. Maďaři, vesměs opálení a tmavovlasí, mi sahali na kudrny a žasli nad bílým dítkem.
V Jugoslávii to bylo to samé, i když tam jsem občas měla konkurenci. To víte; Němci jsou všude. Z dovolené jsem si odvezla úpal i úžeh a stopy po puchýřích na hubených ramínkách mě zdobily ještě několik let.
Když jsem povyrostla a přihlásily se hormony, to byly teprve muka! Všichni byli snědí, jen já ne. Tehdy ještě nikdo neměl ani ponětí o nějaké ozonové díře a škodlivosti opalování. Tehdy bylo in být jako indián. Aby moje kamarádky i moje starší sestřička docílily co největšího bronzu, neváhaly experimentovat a natíraly se vším možným včetně nafty. Fakt! Jen já jsem smutně seděla ve stínu a trpěla. Jakmile jsem totiž zkoušela jít po stopách mé opálené sestry a vystrčila na sluníčko nos, se zlou jsem se potázala. Každé léto jsem to zkoušela, leč bronzová pleť se na rozdíl od úžehu nikdy nedostavila.
Není snadné býti pravou blondýnou; žádná brunetka si nedovede představit to ponížení, když se mě každý po třech nedělích strávených na jihu u moře ptá, kdy že to jedu na tu dovolenou k moři…mohla bych se svlíknout a ukázat mrtvolně bílé stopy po plavkách. Mohla, ale uprostřed Václaváku nebo na chodbě před kanclíkem to dost dobře nejde.
Na koupališti v mém rodném maloměstě byla ta muka největší. Tam byli všichni – všichni! jak po třech týdnech u moře a moje pubertální sebevědomí bylo na bodu mrazu.
Naštěstí čas oponou trhnul a lidstvo naznalo, že opalování není zdravé. Navíc nějaký génius, jenž měl zřejmě taky manželku blondýnu, vynalezl samoopalovací krémy.
V dřevních dobách prvních samoopalovacích krémů to byl docela adrenalin se tím výrobkem namazat. Nikdy jste nevěděli, jaký bude výsledek. Většinou se na bledé pokožce vytvořily skvrny různé intenzity a velikosti. Už zdálky bylo patrné, že nejde o přirozené opálení. Jenže pokrok je pokrok a dnes si patlám na nohy i ostatní vykukující části těla mnohem kvalitnější tovar. Mám kliku, že kosmetika je snad jediný obor, který se ubránil čínskému ataku, a tak mám celkem jistotu, že francouzský samoopalovací krém je skutečně původem z Francie.
Já mám dojem, že jsem konečně trochu jako opálená, leč okolí si to zjevně nemyslí. Jak jinak si mám vysvětlit starostlivé dotazy, jestli mi není špatně, že jsem nějaká bledá…
Budu se muset vypravit do Asie nebo do Afriky. Tam budu za krasavici nejkrásnější a moje bledé buclaté tělo konečně pozná, jaké to je, když na něm spočinou obdivné pohledy a snědé ženy budou závistivě vzdychat.
Zatímco vy čtete tohle pojednání, jsem na cestě do Londýna. Tam se asi ztratím, ale na podzim letíme k moři. To budu mít batůžek plný samoopalovacích krémů, gelů a sprejů. Ještě se musím naučit anglicky, německy a popřípadě i francouzsky větu: „Ne, nejsem nemocná, jsem blondýna!“
