Z titulní strany časopisu se na mě culil exministr. Nejdřív mladý ctižádostivý člen jediné vládnoucí strany, pak mladý ctižádostivý a úspěšný člen vlády a jedné z více stran, a nakonec ctižádostivý a veleúspěšný podnikatel.
Uvnitř časopisu pak s ním po dlouhé době rozhovor. Tak jsem si uvařila kafe, hodila nohy na stůl a ponořila se do textu. Ten tak nějak plynul celkem nijak překvapivě; nic nového pod sluncem, žádné šokující novinky ani pikantnosti ze života exministra jsem se nedozvěděla. Ovšem, považte, najednou kde se vzal tu se vzal, byl tu tah na branku. Poprvé mě nijak neupoutal, podruhé jsem zbystřila a potřetí jsem se zamyslela. Tři tahy na branku! Fádní rozhovor se rázem stal předmětem mého bližšího zkoumání a posléze hlubokého zamyšlení.
Jak jsem se dozvěděla, Číňané, Korejci a Indové mají velký tah na branku, Češky jsou s větším tahem na branku než Češi a v regionech to není jen o kupní síle a nezaměstnanosti, ale představte si i o tahu na branku!
Co to ten exministr s tím tahem na branku pořád má? Nějak jsem si to nemohla srovnat. Nejsem sice Číňan, Korejec nebo snad Ind, jsem ale Češka a bydlím v regionu, tak mám dvojnásobnou šanci mít svůj vlastní tah na branku. Kde ho ale mám? To mi tedy prozraďte.
Branku bych měla, jednu dřevěnou zahradní a druhou velkou plechovou do dvora. Taky jsem jako malá hrála s klukama fotbal na plácku a vzhledem k tomu, že jsem byla holka, šoupli mě vždycky do branky. Tam jsem musela chytat jejich bomby a neměla čas pěstovat tah na onu branku, protože jsem měla co dělat, abych těch gólů nepustila moc, jinak bych už s klukama nemohla hrát fotbal. Klukům ty tahy na branku šly moc pěkně, obzvlášť Mirkovi, se kterým jsem se o pár měsíců později líbala v sadu. To jsem už s klukama fotbal nehrála, to jsem měla jinou zájmovou činnost, jako například krást starší ségře šminky a sledovat zoufale pomalý růst ňader. S Mirkem jsem to táhla skoro rok a on mě pořád tahal do skrytých koutů, a tam to tedy s tahem na branku nemělo nic společného.
Taky později jsem nějak propásla tahy na branku, ačkoliv jsem Češka, žijící v regionu. Nějak jsem ve svém prvním manželství neměla toho správného parťáka, který by mě naučil táhnout na branku a v práci jsem byla taky taková celkem bez šance. Ačkoliv když bylo sčítání lidu, tak komisař co mě sčítal, říkal, že jsem velká vzácnost, jelikož jsem jediná malířka pozadí v republice. Já věděla, že jsme dvě, ale ta druhá byla na mateřské. To jsem komisaři neprozradila, abych si aspoň u někoho zachovala punc vzácného jedince, něco jako prakticky vyhynulý živočišný druh. Aby nebyl laskavý čtenář zmaten, zde je vysvětlení, co že to je malířka pozadí. Malířka pozadí maluje kulisy v televizi a nyní je to už opravdu vyhynulý druh, neboť i do této profese vstoupil technický pokrok a jediná žijící malířka pozadí vyměnila štětce za počítač, a to už před patnácti lety.
Taky můj druhý manžel není žádný tahoun. V mládí měl dokonce nabídku od samotného soudruha ministra průmyslu, jakožto vzdáleného příbuzného své první ženy. Nevyužil ji, zato nabízeného tahu od soudruha ministra využil, představte si, náš exministr, takto též spřízněný se soudruhem ministrem. Svět je malý…
Vraťme se však k tahu na branku. Asi jsem to prošvihla už v dětství, kdy mi rodiče zapomněli vysvětlit, jak je tah na branku důležitý, jak to bez něj nejde. Nejspíš to bylo tím, že ani oni neměli tušení, že život je se správným tahem na tu správnou branku mnohem bohatší, že jen s tahem máte ty výhody a ten úspěch. Když jsme měli komunistickou diktaturu, byla tím správným tahem stranická legitimace, a pokud byla ještě podšprajcnutá nějakým tím kontaktem s StB a schopností vědět, do které kapsy vrazit úplatek, tak byl úspěch zaručený. No, doba se změnila, legitimace není až tolik podstatná, ovšem stejně není k zahození táhnout na nějakou ze stranických branek. A ty úplatky jsou pořád a hoši z StB taky.
To jsem se teda nějak rozohnila! Pan exministr měl určitě na mysli takový ten pozitivní tah na branku, že. Takový ten zdravý, dravý přístup, prostě tu ctižádost a ty lokty za každou cenu a v každém režimu, jako má on. Ovšem pozor, mně je pan exministr docela sympatický, přece jen patří mezi ty slušnější fotbalisty, i když ten jeho tah na stranickou branku z mládí jsem nikdy nezkousla.
Jak jsem tak přemýšlela dál, uvědomila jsem si, že moji rodiče moc dobře věděli, co tah na branku obnáší. Jenže ta branka byla pro ně nepřijatelná, a tak to nenaučili ani mě. Zaplaťpánbůh. Jenom holt nemám ani lukrativní místo, ani prachy v kapse, ovšem na druhou stranu zase docela dobře spím.
Jak říká pan exministr: je to o tahu na branku. Kdo víc táhne, ten víc má. Moc, peníze, postavení. Jen se bojím, že nás, co ten tah na branku nemáme, ti tahouni převálcují. Ale abych nebyla až takový pesimista; musím ty později narozené ubezpečit, že táhnout v dnešní době na branku se dá určitě i slušně, bez faulů, a že za těch komunistů to bylo jen s těmi fauly. Tehdy to ale bylo na druhou stranu jednoduché. Takové černobílé. Kdo táhnul na branku, s tím jsem se nekamarádila. Ovšem dnes taky nemám žádné kámoše mezi tahouny. Mám jen ty dvě branky. Jednu dřevěnou a druhou plechovou.
Tohle je můj úplně první blog a vyšel v Lidovkách v neděli 11. listopadu 2007 v 17:22. Přesně před jedenácti lety jsem se stala blogerkou. V Lidovkách jsem zůstala až do 16. listopadu 2015, kdy mi tam vyšel blog poslední, a od té doby píšu na iDnes. Jo, letí to...
p.s. a ten exministr, to byl prosím Vladimír Dlouhý. A jak to tak čtu, je to pořád dost aktuální téma i po těch jedenácti letech.
