Stalo se, čeho jsem se už dlouho obávala. Hrozný sen se změnil v strašlivou skutečnost. Už od rána bylo všechno tak nějak na levačku...
Lilo jako z konve, autobus přijel pozdě a vzduch v něm by se dal krájet. Musela jsem po práci přečkat čas, kdy se budu moct odebrat na zkoušku našeho smíšeného sboru. No jo, půjdu do kina, co jiného v tom počasí, že jo. V našem televizním kině promítali ten den film s vtíravým názvem Muži, co zírají na kozy. Ten název dal tušit mnohá překvapení, ale snad nebude tak zle, přece se nebude na půdě veřejnoprávní televize promítat porno…
Do kina se nahrnulo asi dvacet nedočkavých chlápků a já. No nazdar, říkala jsem si, ti si od toho asi slibují nevšední podívanou! Přiznám se, že jsem se před odchodem do kina zběžně koukla na internet, co lze od takového filmu s mnohoslibným názvem očekávat, a dozvěděla jsem se, že jde o absurdní komedii, oplývající černým humorem, to vše na území Iráku. V hlavní roli George Clooney, hmmm…
Film opravdu překvapil. Sice jsem chvílemi spala, ale kozy byly opravdové a humor byl vskutku absurdní, i když, pravda, mi leccos uniklo. No jo, důležitý je název, že jo, milí kolegové blogeři…
Nastal čas odebrat se na sborovou zkoušku. Už zdálky bylo slyšet dunění našlapané rockové kapely. Že by předvolební mítink takřka na akademické půdě? Nikoli, to přírodovědecká fakulta slavila svých devadesát let. Umíte si představit, jak vypadala zkouška našeho sboru…pod okny to rozjížděli studenti na plný pecky a do toho my se svým Kyrie, Pie Jesu a tak. Naše klavíristka třískala do kláves jako o život, my jsme piáno měnili ve forte, ale studenti měli navrch. Ke všemu nás navštívil erudovaný dirigent z Brazílie se svou manželkou a celou naši zkoušku si natáčel. Fakt by mě zajímal výsledný zvukový efekt. To se budou v Brazílii divit, jaký že je v Praze sbor!
V hospodě zvané Žumpa jsem si dala jedno malé černé pivo a zatímco ostatní sboroví kamarádi v poklidu probírali situaci, letěla jsem na autobus. Je to každý týden stejné – dostat se pozdě večer z Albertova do Kobylis a neprošvihnout autobus. Prostě adrenalin.
Autobus jsem krásně stihla, plácla s sebou i na mé oblíbené místo a přemýšlela nad filmem o kozách a mužích. No a pak se to stalo! Najednou jsem se probudila a nevěděla, kde jsem! Tedy; seděla jsem v autobusu, leč za okny zcela neznámá krajina, hluboké hvozdy, temný les! A půlnoc na krku! Krve by se ve mně nedořezal! Kam se poděla má vesnička milovaná? Kde to jsem? Letěla jsem k řidiči a ten mi potvrdil mé hrozné tušení. Břežany daleko za námi, před námi jen úzká okreska a hluboké, temné hvozdy odolské, plné divé zvěře.
„Prosím, prosím, zastavte mi, já se musím vrátit!“ škemrala jsem.
Pan řidič se rozmýšlel, na úzké hrbaté silnici v prudkém kopci se mu stavět nechtělo.
„No jo, tak já vás hodím domů, přece vás tady nevyklopím,“ zabručel pan řidič.
Byla jsem šťastná. Nevadilo mi, že budu muset absolvovat ještě cestu do Dolínku a pak pět zastávek v Odolené Vodě, dokonce jsem byla smířená i s cestou do Veliké Vsi, kde byla konečná. Pan řidič předpověděl, že všichni v autobusu vystoupí na Dolním náměstí v Odolce, a měl pravdu. Byla jsem ušetřena cesty do Veliké Vsi. Pan řidič mě dovezl nazpátek do Panenských Břežan, za což jsem mu opravdu neskonale vděčná a všude ho budu chválit. Jenom nevím, jestli by z toho neměl malér, že najel ten den víc kilometrů, než měl, protože kam by autobusy přišly, kdyby měly sólo vozit své spící pasažéry! Na buben by přišly!
Tedy, já vám povím, měla jsem kliku a já to pořád říkám, že jsou lidi hodní! A chlapi obzvlášť! Jiný řidič by mě třeba neodvezl, ale já myslím, že většina jo. Panu řidiči jsem slíbila, že už nikdy v autobusu neusnu a hned druhý den jsem si nakoupila v lékárně zaručené životabudiče. Jeden takový jsem si vzala hned na místě, a co myslíte. Usnula jsem už v metru…
psáno pro BB lidovky
