Minulost se svými temnými stíny dává o sobě občas vědět a my jsme zaskočeni. Zvykli jsme si, že můžeme říkat i psát cokoliv, jezdit kamkoliv, studovat, pracovat, bavit se. Žít.
Život na vsi kousek od Prahy má svoje pravidla. Třeba, že většina obyvatel jezdí pracovat do hlavního města a mezi ně patřím i já. Kromě toho, že pracuji v Praze, jsem už deset let obecní kronikářkou. Mou určitou nevýhodou je fakt, že jsem náplava. Kdybych se zde narodila, měla bych povědomí o vztazích, o propojení jednotlivých rodin, věděla bych, jak se kdo choval například před rokem 1989.
Na druhou stranu je to ovšem i výhoda; nejsem zatížená minulostí, dívám se na všechny kolem stejně.
Naše obec je raritou. Máme zde dva zámky – horní a dolní. Slavný stavitel Santini nám postavil nádhernou kapli svaté Anny. Za války zde žili nacisti – v horním zámku K. H. Frank, v zámku dolním pak Neurath a po něm Heydrich. Ano, řeč je o Panenských Břežanech.
Dolní zámek nemá lehký osud. Co nezničila Rudá armáda, to dorazil hrubý zásah stranických funkcionářů, kteří sem z Prahy přestěhovali na začátku padesátých let Výzkumný ústav kovů.
Po revoluci se nestačil chudák zámek ani nadechnout a z bývalého výzkumáku se stala soukromá firma. Akciovka. Místo aby se zámek stal národní památkou, stal se středem zájmu spekulantů a podivných podnikatelských záměrů. Mimo jiné se z něj málem stalo úložiště nebezpečných odpadů.
Momentálně je zámek zcela zdevastovaný. Je na prodej. Sem tam se objeví zvědavý turista a nemůže pochopit, co se stalo se slavným břežanským dolním zámkem. Občas zajede policie s hasiči a odvezou nalezené ampule s radioaktivní látkou.
Na tohle jsme si už zvykli, že se v areálu nacházejí podivné pozůstatky. Ovšem poslední nález vyrazil dech všem napříč celou republikou.
Ano, jde o filmové záznamy z procesu popraveného komunisty Slánského. Sotva jsem strávila informace o senzačním nálezu v našem dolním zámku, přišla další zpráva. Novináři i historici se dohadovali, jak se vlastně materiál do zámku dostal, když se k tomuto činu přihlásil jistý právník V. H., takto obyvatel naší obce a donedávna i jeden ze zastupitelů. Tvrdil, že dostal za úkol začátkem devadesátých let materiál uschovat. Když jsem četla o minulosti V. H., jenž byl kromě jiného důvěrníkem StB, pochopila jsem, že takových je mezi námi ještě pořád hodně. Že se nevypařili, neodešli někam pryč, že jsou tady pořád. A pořád tahají za nitky.
Uvědomila jsem si, že právník V. H. je zvyklý z minulosti na praktiky, ze kterých se mi obrací žaludek. Jeho vysvětlování, kterak k materiálům přišel, jak se o ně postaral a jak je marně nabízel kdekomu, mě přesvědčilo, že musíme být pořád ve střehu. A běhá mi mráz po zádech, když si uvědomím, že tenhle člověk seděl v zastupitelstvu a že mu většina obce věřila.
Jsem obecní kronikářkou. Jsem zároveň náplavou a jsem tomu ráda. Kronikářka by měla být nestranná, a to je někdy dost těžké. Dnes vím, že i zde v naší malé obci žijí ještě pořád ti, kteří mají temnou komunisticko estébáckou minulost a kteří mají ještě pořád velký vliv na současné dění.
V každém případě budu monitorovat nejen další osud dolního zámku, ale i osud nalezeného filmového materiálu. Měla bych být jako kronikářka nestranná, ale jednu věc mám potřebu podotknout. Panu V. H. nevěřím ani slovo.
,
