Vedro. Léto. Vysvědčení v kapse. Mouchy. Okurky na záhonu. Všechno jak má být. Zdánlivě jak má být...
První prázdninový den byl jako ty předešlé červnové. Vedro, mouchy bzučely, zahradu bylo třeba pořádně zalít a pak nakrmit náš jeden psí a čtyři kočičí krky.
Jakmile jsem otevřela lednici, všichni se probrali z odpoledního spánku a hlásili se v kuchyni o zasloužený příděl stravy. No jo, nejedli půl dne, a to jednomu pořádně vytráví.
Micinka s Montym se strkali jako vždycky, Minda důstojně vyskočila na stůl a Besinka se mi motala u nohou. Jen Mourek nepřišel. Šla jsem se podívat na zahradu, jestli nespí pod tújemi, ale nikde nebyl.
Schovala jsem jednu misku s kočičí večeří do lednice, aby mu ji nezdlábli ostatní.
Jenže Moureček nepřišel ani později, ani druhý den na snídani. Manžel se hned odpoledne vydal za naši zahradu, taky kolem silnice to vzal.
Když jsme měli o jednoho strávníka míň i na druhou večeři, prohledali jsme kdeco. Pak jsem každý večer stála vzadu na naší zahradě, dívala se do polí a volala. Besinka tam stála vždycky se mnou, opírala se o plot a čekala na svého kamaráda.
Měli jsme o něj strach. Nikdy se nestalo, za celé čtyři roky, co s námi Mourek bydlel, že by se zatoulal. Byl na nás upnutý, největší mazel jakého si dovedete představit. Jenže po těžké infekci, kterou prodělal jako malé kotě, měl náš kocourek podlomené zdraví. Pořád měl trochu rýmu, někdy víc, někdy míň. Jinak to byl vždycky nádherný kocour.
Našli jsme ho. Našli jsme ho desátý den na lávce přes strouhu, kousek od naší zahrady, kam se člověk na rozdíl od kočky jen těžko prodere přes křoví a kopřivy; musí se obejít kus vesnice a k lávce přejít přes pole. Ležel tam, jako by spal. Hlavičku měl položenou směrem k domovu…
Dnes spí na konci zahrady. Už napořád s námi zůstane. Kus mého srdce tam leží s ním. Moureček…
...třetí a poslední blog...
