Pokud bydlíte na venkově v baráčku skoro nejstarším ve vsi a ještě k tomu s panem Zajícem, nemusíte se bát nedostatku adrenalinu. Budete ho mít na rozdávání.
Jsem to já, kdo žije s panem Zajícem, čtyřmi kočkami a jednou malou kníračkou v baráčku kousek za Prahou, a jenom já tudíž nesu na svých bedrech veškerou tíhu takového života běhu.
Náš baráček prochází nekonečnou rekonstrukcí, která se snad blíží ku zdárnému konci. Poslední místnost, takto páně Zajícovo skladiště, je určena k hloubkové renovaci. Už jen vyklizení stálo značné úsilí a velkou zkoušku odolnosti mé nervové soustavy. Musím podotknout, že můj manžel je velmi shánčlivý a nerad se s čímkoliv loučí. Taky tedy v rámci objektivity musím dodat, že je pracovitý, ale jen když on chce a jen když on uzná za vhodné konat činy, a pak je schopný přenášet skály. Tady nemusel přenášet skály, tady musel přenášet obrovité množství krámů z místa á na místa bé, cé i dé, čímž se mu podařilo vyklidit skladiště, ale zároveň zakramařit už tak dost narvanou půdu, jakož i veškeré přístavky a venkovní sezení, včetně naší ložnice. Naše zvířátka to uvítala, neb se jim otevřely různé nové schovávačky a prolejzačky, čehož bohatě využívají. Naštěstí manžel zasunul do všech zásuvek v domě takový ty noční bordelový světýlka všech možných barev od sinalé zeleně, přes mrtvolně žlutou až po šantánově rudou, takže se lze pohybovat po domě bez větší újmy na zdraví i v noci.
Řemeslník se měl dostavit ve středu. Nepřišel. Ve čtvrtek ho prý bolely zuby a v pátek volal, že už to před víkendem nestojí za to. Zajímalo by mě, jak by se tvářil můj zaměstnavatel, kdybych takhle (ne)chodila do práce…
O víkendu mělo být senzační počasí. Naplánovali jsme si s panem Zajícem sobotní výlet zakončený lázeňskou procedurou. Tu jsem měla absolvovat jen já, neb mám takovou příjemnou dohodu – o tom, jak jsem se tam měla skvěle, popravdě napíšu a spokojenost je na obou stranách. Pan Zajíc tak pěkně psát neumí, tudíž musí vzít zavděk procházkou po krásné okolní krajině, zatímco já si užívám péče lázeňské.
Počasí bylo senzační, to jo. Jenže to bychom nebyli my, aby se něco nezvrtlo. Tentokrát nás nevypekl italský bojler, tentokrát nás zradil mrazák…místo odjezdu na výlet jsem hledala mezi kamarádkami volný prostor pro naše obrovské zásoby, které překvapily nejen mě, ale i manžela, přestože ty zásoby jsou jeho dílem. To víte, nimrod…
Naštěstí moje kamarádky, co mají mrazáky, nemají doma pana Zajíce, a tudíž jejich mrazící kapacity byly volné. Uf…
Na výlet jsme vyrazili se značným zpožděním a zcela na pokraji sil fyzických i duševních. Manžel měl dokonce podezření, že prodělal infarkt, čemuž bych se ani nedivila, neboť on všechno prožívá tak nějak…no prostě to prožívá tak, že se chvěje v základech nejen moje nervová soustava, ale i náš baráček, co má půlmetrové zdi.
Do lázní jsme dorazili na poslední chvíli. Procedura trvala dvě hodiny a byla jako vždycky naprosto senzační, jenže tentokrát by mi na zklidnění mysli i těla nestačily ani dva dny. Kombinace mrazáku a pana Zajíce dá jednomu zabrat.
Večer jsme trávili hledáním nového mrazícího náhradníka, což v době internetové není problém ani na vesnici.
V neděli se nic nestalo. Kupodivu. I počasí bylo slušný a oběd jsem měla uvařený. Měli jsme těstoviny s houbama a králíkem. Z mrazáku…
