Určitě jste taky nějaké potkali, jsou mezi námi a není dílem náhody, ale jejich schopností, že je potkáte v pravý čas. Dnes jsem si vzpomněla na jednoho z nich.
Když moje malá dcerka Terezka začala chodit do školy, psal se rok 1983. Bydleli jsme v centru Prahy kousek od Národního divadla, je tudíž logické, že spádově patřila do školy v tehdejší době temna jedné z nejlepších. Do jazykové školy v Ostrovní ulici. První stupeň měl budovu v ulici Josefské a do té Ostrovní pak chodily ty děti, které udělaly na konci třetí, nebo které třídy zkoušku, a byly přijaty. Nejen děti z Josefské, ale z celé Prahy. Ty, které se nedostaly, musely přejít na jinou školu.
„Mami, já bych chtěla na jazykovku,“ oznámila jednoho krásného dne Terezka a vytáhla z aktovky přihlášku.
Jo, holčičko, říkala jsem si v duchu smutně, zkoušky dělat můžeš, ale stejně tě tam nevezmou.
Dnes je to těžké pochopit, proč by se šikovná a chytrá holčička se samými jedničkami nemohla dostat na jazykovku, ale tehdy to nebylo jen tak. Naší Terezce prostě chyběly body. Večer jsem jí vyplnila přihlášku, kde byly samé důležité body, jako je členství rodičů v partaji, původ, angažovanost a tak. Jako správný rodič bych ji měla na ty zkoušky připravovat, ale já jsem se na to prostě vykašlala, Doufala jsem, že je neudělá a nebude nám potom vyčítat, že to bylo kvůli nedostatku angažovanosti.
V den zkoušek přišla Terezka domů a hned ve dveřích radostně oznamovala, že to nebylo těžký, a že má určitě všechno dobře. Trhalo mi to srdce a moje tušení, že se stejně nedostane na vysněnou školu, se za týden potvrdilo. Důvod nepřijetí – nedostatek požadovaných bodů…
Terezka plakala a my jí jen těžko vysvětlovali, že to nevadí, a že v pondělí ji přihlásíme do školy na Uhelňáku…
V neděli kvečeru někdo zazvonil. Šla jsem otevřít a za dveřmi stála drobná paní.
„Dobrý den, já jsem Mališová a učím v Ostrovní francouzštinu,“ představila se paní, „jdu se zeptat, jestli jste už Terezku přihlásili na jinou školu.“
Pozvala jsem paní učitelku dál. Když jsem jí řekla, že se teprve chystáme zajít na Uhelňák, paní učitelka se rozzářila.
„Nikam Terezku nepřihlašujte. Bude chodit k nám na jazykovku.“
„Ale Terezku nepřijali, měla málo bodů,“ namítla jsem, ale paní učitelka mávla rukou.
„Zkoušky udělala výborně, ty body chyběly kvůli vám. A když můžou vzít děti, co zkoušky neudělaly, ale mají angažované rodiče, tak já vám povídám, že vaše Terezka v mé třídě bude.“
U kafe mi potom tahle skvělá paní učitelka vyprávěla, že se o to zasadila, aby mohla učit i takovou šikovnou holčičku, jako je Terezka, když musí učit pár dětí, co na studium na jazykovce nemají, zato mají rodiče s červenou knížkou a funkcemi.
A tak se stalo, že i v době komunistického marasmu se našla statečná učitelka se srdcem na pravém místě. Terezku učila celou základku francouzštinu a já se teprve po čase dozvěděla, že tahle paní učitelka byla původně vysokoškolskou profesorkou, a že měla zákaz učit na vysokých školách. Naštěstí bylo kvalitních francouzštinářů jako šafránu, tak mohla učit aspoň na základní jazykové škole. Byla to přísná učitelka, pro mě ovšem anděl bez křídel, ale s velkým srdcem.
