Konečně! Konečně mi dala věda za pravdu!! Já to vždycky říkala, že pobyt v posilovně je ztráta času! Čas lze využít mnohem užitečněji!
Už coby dítko školou povinné jsem se nejradši válela ve starém ušáku a listovala v knihách. Když nebylo zbytí a rodiče trvali na pobytu na čerstvém vzduchu, odebrala jsem se do nedalekého sadu, tam vylezla na mou oblíbenou starou jabloň a dál listovala v knize. Dvě mouchy se tím zabily: já byla na čerstvém vzduchu a přitom si četla. Spokojeni byli rodiče i já. Ovšem v momentě, kdy mi začali předhazovat mou starší sestru, jež prakticky nevylezla z tělocvičny, a když už vylezla, tak jen proto, aby trávila volné chvíle na hřišti, jsem se vzepřela. Nene, k tomu, abych vstoupila do tělocvičny, mě nikdo nedonutí! Jediné, co jsem byla ochotná podstoupit, byl fotbal s klukama; to mě kupodivu bavilo, i když mě vždycky šoupli do branky.
V dobách mého a sestřina mládí posilovny neexistovaly, natož pak všechny ty strašlivé posilovací stroje, což byla sestřina smůla a moje štěstí. Nesnášela jsem ten typický pach tělocvičen a přilehlých šaten, zvedá se mi z toho žaludek dodnes. Myslím, že jsem to zdědila po tatínkovi. Mezi mnou neustále vyžadované historky patřila ta, jak tatínek jako malý chlapeček cvičil v Sokole na bradlech a jak neuměl komíhat nožkama, protože se neudržel na těch strašlivých tyčích, co se z nich bradla skládají. Jaktěživo nepřeskočil koně ani kozu, ať už napříč nebo podél. Ze Sokola nebyl vyloučen jen z protekce, neboť dědeček byl významným sokolským funkcionářem.
„Celý táta,“ myslela jsem si chmurně, když jsem se marně snažila udržet v kruzích, kam mě zavěsila učitelka tělocviku. Moje jediné štěstí bylo, že jsem byla hubené vyžle. Rodiče i učitelé se chvěli o mé zdraví, takže mě radši nechali v tom křesle, popřípadě na lavičce v rohu tělocvičny. Vzhledem k chorobnému vzezření mi nedalo moc práce předstírat nevolnost.
Jenže doba pokročila a vznikly posilovny, fit centra a různé jiné mučírny. Kdo tam nechodil, byl podezřelý. Když se mi narodilo první dítko, v porodnici se povalovaly příručky, jak a kterak cvičit, aby rodička nabyla opět lepé tvary, oku lahodící. V té době byl vrcholem všeho aerobik. I rozhodla jsem se, že překonám odpor a udělám něco pro sebe. Přihlásila jsem se do aerobiku. Jediné, co mě na tom všem utěšovalo, byla moje zaručeně nejštíhlejší postava ve skrumáži potících se dam. Jenže to nestačilo, prostě jsem odpor nepřekonala.
Ty doby, kdy jsem byla štíhlá jako proutek, jsou ovšem nenávratně pryč. Posledních pár let mě jednou za čas přepadne špatné svědomí a za bezesných nocí si umiňuju, že s tím zatraceným cvičením začnu. Dnes přece existují mraky kurzů, kvanta posiloven, tisíce senzačních metod na skvělých strojích, stačí si jen vybrat! A ještě tam hraje relaxační hudba a šatny už taky vypadají jinak! A tak studuju na internetu, jaké cvičení by bylo nejvhodnější a jelikož jsem velmi zodpovědná a nechci nic uspěchat, vybírám pečlivě, zvažuju přednosti té které metody a vybírám a vybírám.
Nuže, vězte, že dneškem moje vybírání správného cvičení pro dámu mého věku a váhy končí! Věda mě zachránila! Vědci učinili, dle mého názoru, nejdůležitější objev hned po objevu žárovky! Zjistili totiž, že pětina lidstva je geneticky indisponována a pocení v posilovně je pro ně ztrátou času! No a já určitě patřím k oné šťastné pětině. Lze to dokázat z rozboru DNA! Takže odedneška si přestanu lámat hlavu a místo hledání vhodného tělocvičného programu se kouknu na nějaké mnohem zajímavější stránky, třeba o jídle.
No a pro nevěřící Tomáše je zde důkaz:
http://www.novinky.cz/zena/zdravi/191164-az-petina-lidi-se-mori-v-posilovne-zbytecne.html
Pěkné a radostné počtení přeju! Obávám se, že nyní zkrachuje většina těch novodobých mučíren!
