Být krásnou a žádoucí, to dá někdy po čertech práci. Když jsem byla malá, dost mě děsilo, že budu muset nosit punčochy a podprsenku. Zavánělo mi to středověkou mučírnou.
„Tati, a to budu muset taky nosit?“
Seděli jsme s tatínkem vedle sebe a koukali na maminku, jak se obléká. Tatínek koukal obdivně, já vyděšeně. Maminka se zrovna soukala do podvazkového pásu. Pak si natáhla punčochy a postupně je připínala takovými čudlíky k pásu, o němž jsem si myslela, že je to nejděsivější část jejího oblečení.
„No jo, holčičko, jednou si to taky oblíkneš,“ usmál se táta.
„Tak to si teda nedokážu vůůůbec představit.“
„Já si zase nedovedu představit, že bych musel nosit podprsenku. Jen si ji zapnout na zádech, to je skoro nemyslitelný. Rozepnout jo, to umím,“ zasnil se tatínek.
Těšila jsem se, až budu velká a bude ze mě krásná slečna. Měla jsem oprávněné obavy, jestli to zvládnu. Kupříkladu jsem si nedovedla představit, co si počnu, když mě bude bolet břicho. Tatínek si s tím starosti nedělal, ale o mamince jsem si myslela, že ji nikdy nějaké břicha bolení netrápí, na rozdíl ode mě.
„A jak to mám udělat, až budu velká a budu mít manžela?“ opatrně jsem se na tento problém rodičů zeptala.
Maminka řekla, že od toho je záchod, a když budu cítit, že je na cestě prdík, uchýlím se tam. Táta se smál a pravil, že si s tím nemusím zas tak moc lámat hlavu, je to přece normální, a i maminka občas na záchod nedojde. Maminka se ohradila, že před tatínkem přece ona nikdy!
„Ale jo, ovečko,“ smál se tatínek, „když spíš, tak o tom ani nevíš, a ty vždycky usneš mnohem dřív než já.“
Maminka se nejdřív styděla, ale pak se smála i s tatínkem. Pochopila jsem, že před manželem můžu někdy i prdět, když to bude nevyhnutelné.
Ovšem ten podvazkový pás, punčochy a podprsenka, ty mi dělaly vrásky.
Moje o sedm let starší sestra Lenka mi byla velkým vzorem hlavně co se oblékání a líčení týká. Když chodila do tanečních, nemusela se už soukat do podvazkového pásu a punčoch. V rámci pokroku, jenž se nevyhnul ani socialistickým zemím, mohla nosit punčocháče. Byly ovšem v té době podpultovkou a Lenka vlastnila, považte (!) dvoje, což byla veliká vymoženost. V období, kdy měla jen jedny, vynalezla způsob, jak je mít pořád čisté. Ledva přišla domů, hbitě je vyprala ve vlažné mýdlové vodě, opatrně vyždímala a posléze zarolovala do ručníku. Mačkáním roličky z nich vydolovala veškerou tekutinu a za chvíli je mohla znovu oblíknout. Běda, když na nich uteklo očko! To se pak použil lak na nehty, samozřejmě bezbarvý, aby očko zafixoval. A když už se punčocháče nedaly obléct kvůli velké oční poruše, musel tatínek štandopéde vyrazit do města, a tam opatřit punčocháče nové. Výhoda mít za tatínka doktora na malém městě.
Když jsem já šla do tanečních, měla jsem už punčocháčů mnohem víc. Podvazkový pás a punčochy jsem nikdy neoblékla, ačkoliv … když si vzpomenu na tatínkův obdivný pohled na ten maminčin, možná jsem ho měla v jistých chvílích zkusit oblíknout…
Podprsenka mi později starosti nečinila. Toužila jsem po ní, leč příroda mi nebyla nakloněna. Dlouho předlouho jsem ji nepotřebovala, a když jsem si v šestnácti konečně svou první podprdu velikosti 0 oblíkla, měla jsem pocit, že teprve teď jsem plnohodnotnou slečnou… dnes můžu sobě i vám přiznat, že jsem ji fakt nosit nemusela a bez ní to bylo mnohem pohodlnější.
Tyhle vzpomínky se mi honily hlavou, když jsem uklízela v šuplíku, plném průsvitných ponožek, punčocháčů a podkolenek, co stojí pár babek, a když na nich pustí očko, letí hned do koše. Pokrok nezastavíš…
