Znáte to. Všechny kalamity, katastrofy a osudové vztahy začínají nevinně. Tak nějak nečekaně. Protože kdyby byl člověk na životní kotrmelec připravený a očekával ho, většina kotrmelců by skončila v propadlišti dějin.
Jednoho krásného dne jsme s kamarádkou Zorkou stály na parkovišti před malým mikrobusem, který měl nás dvě a dalších osmnáct účastníků zájezdu dopravit do Paříže. Jeli jsme na studijní výlet. Už při usazování do dopravního prostředku poněkud stísněných rozměrů se ukázalo, že ač jsme byly prakticky jediné dámy v kolektivu, pánové si zcela sobecky zabrali ta nejlepší místa a na nás zbylo to sedadlo poslední, vzadu, kde jsme se ještě musely podělit o místo s Davidem a posledním nastoupivším - chlapíkem, kterého jsem znala jen letmo.
Prostě jsme my čtyři, co jsme se nervali o lukrativní místa, museli vzít zavděk tím nejprťavějším prostorem z celého mikrobusu. U okna seděla Zorka, pak já, vedle mě zajímavý skoro dvoumetrový chlapík a pak strašně nastydlý David. Vyhlídka na cestu s nohama pod bradou byla dost tristní. Můj dlouhonohý soused měl nohy natažené do uličky a já měla ty svoje opravdu pod bradou. Záviděla jsem Zorce její pidi výšku. Abychom byli schopni cestu přežít bez ochrnutí nebo jiné újmy na zdraví, museli jsme okamžitě po startu vytáhnout životabudiče. Stejně tak učinili i ostatní šťastnější spolucestující a autobusem se rozlinula omamná vůně slivovice, fernetu, becherovky, koňaku a jiných destilátů, vhodných k utužení ohroženého organismu.
Můj soused vytáhl placatku se slivovicí a po vzájemném představení jsme si cvakli. Nakonec se cesta dala docela dobře přežít, obzvlášť poté, co mi můj zdvořilý soused nabídl, abych si nohy natáhla přes ty jeho. Bylo to mnohem příjemnější, rázem se mi mnohem líp cestovalo a taky jsem tolik nebryndala nabízené destiláty. Snáz se mi otvírala pusa, když mi do brady nenarážela kolena. Kromě alkoholu jsme se my tři - David rezolutně odmítal cokoliv nabízeného a krmil se výhradně kapkami na rýmu a pastilkami na kašel - dělili o zásoby řízků a tatranek. Nálada v zadním sektoru autobusu byla víc než radostná a několik jedinců, sedících vepředu, se přesunulo k nám dozadu a raději seděli v uličce, jen aby si taky užili legraci.
V Paříži jsme se tak nějak samovolně rozdělili do dvou základních skupin. Ta první se odebrala do nejbližší pařížské hospůdky, kde setrvala až do půlnoci. Ta druhá, ke které patřila i naše čtveřice, celý den chodila po pařížských pamětihodnostech, sem tam se zastávkou v nějaké romantické kavárně, aby se pak spojila s tou první skupinou u půlnočního odjezdu autobusu směr hotel. Věřte mi, moji chápaví čtenáři, že obě skupiny si užívaly podle svých představ. My čtyři jsme v Paříži už byli, Zorka tam dokonce prožila svou velkou lásku při dvouměsíčním pobytu v osmašedesátém. Nemohlo nás tedy nic zaskočit a o to víc jsme si to vychutnávali. Vždycky o půlnoci jsme odjeli na předměstí do malého hotelu, tam jsme se lehce vzpamatovali a spontánně pokračovali v zábavě. Sešli jsme se vždycky na jednom pokoji, vytasili tenčící se zásoby z domova, čerstvé francouzské sýry a víno a můžu vám říct, že jsem čtyři noci nespala a stejně tak i většina účastníků zájezdu.
Při našich toulkách po Paříži i při nočních dýcháncích jsem najednou zjistila, že ten dlouhý chlapík, co tak hezky voněl, je mi čím dál bližší a nejlepší na tom bylo, že totéž evidentně cítil i on.
Ten poslední den jsme se toulali sami dva, Zorce a Davidovi jsme se ztratili. Poslední noc byla nocí přelomovou. Ne, nečekejte žádné pikantnosti, ta noc se odehrála na zadním sedadle mikrobusu a my se jen celou noc drželi za ruku a k ránu teprve, když ostatní spali, jsme si dovolili líbání. Jak jinak než stylové, když jsme byli v té Francii...
No a pak to šlo už samospádem. Jak to dopadlo, jistě každý zkušený čtenář uhodne. Z pařížské romantiky se stala velká láska a ta se překlopila do všedního života běhu. Zazvonil zvonec a pohádky je konec.
V každém případě se stalo něco, s čím jsem nepočítala, a i když s námi osud zatočil všelijak, ty čtyři dny v Paříži stály za to.
