I když jak kdy… Jsem takový zarytý patriot. Občas pořád čtu papírové noviny, přestože si skoro všechno přečtu na internetu dřív, než potom druhý den v tištěné podobě.
Jsem ze staré školy a není nad to sednout si s kafem do křesla a začíst se do osvědčeného periodika.
Abych i já a ostatní čtenářstvo novin byla in a v obraze, co a jak se děje nejen v politice, nýbrž i v tajuplném světě reklamy a byznysu, jakož abych byla vzdělaná, co se nosí a v čem se jezdí na daleké cesty po světě, vydávaly Lidovky za tímto bohulibým účelem stylový magazín Esprit. Tuhle jsem objevila jedno staré číslo a než ho dám do sběru, mrknu, co v něm píšou. Prolistuju, žasnu nad vyzáblými modelkami, co se neumí usmát, a kácím se nad strašlivými cenami módních doplňků, bez nichž bych správně neměla vystrčit nos ze dveří. Sním nad fotkami exotických koutů světa, kam se zaručeně nikdy nepodívám, ani těmi nablýskanými limuzínami se nesvezu. No jo, jsem chudá.
Leč mou pozornost upoutal článek s názvem Domácí kuchyně na Letné. Vida, na to bych možná mohla mít, ochutnat domácí kuchyni v nově otevřeném bistru. Tak jsem si ten článek pečlivě přečetla a moc se mi líbil. Ano, to je ono! Tam můžu zavítat i se svou peněženkou, aniž bych se zruinovala, a ještě si pochutnám a navíc se pokochám sympatickým interiérem! No a jako bonus jsem uprostřed článku objevila recept na jeden z kulinářských zázraků onoho domácího bistra. Tvarohový koláč jako od maminky! Bedlivě jsem si ho nastudovala a v lednici objevila veškeré potřebné ingredience. Než stihnu navštívit bistro osobně upeču si výborný koláč. Jak jsem si pravila, tak jsem i učinila.
Přesně podle návodu jsem míchala a hnětla. Vzhledem k pokročilému mému věku mám jisté kuchařské zkušenosti a něco se mi na tom receptu nepozdávalo. Nějak mi haprovalo množství jednotlivých součástí. Něčeho bylo buď moc, nebo naopak málo. Jenže jak jsem byla skálopevně přesvědčená, Lidovky a maminka nikdy nelžou a navíc nejsem až tak moc in a v obraze a kdoví, co se teď ve světě vlastně vaří za lahůdky. Ničemu jsem se tedy už nedivila a podivné těsto vložila do trouby.
No a pak jsem se tedy nestačila divit. Z trouby se kouřilo jak z Temelína. Otevřela jsem veškeré otvory v bytě a zkoumala obsah v troubě. Hrůza! No, letělo to do koše a já měla co dělat, abych troubu uvedla do původního stavu. Soudruzi z NDR někde udělali chybu, chtělo se mi zvolat.
Druhý den jsem pekla velikonoční nádivku, a abych ji udělala tak, jak se peče mezi kuchařskými mistry, inspirovala jsem se panem Paulusem, nositelem Michelinské hvězdy. Tedy on ji dělá prakticky stejně jako já, jen ten postup má maličko jiný. Recept jsem pro změnu nalezla v Mladé frontě. Vrazila jsem nádivku do trouby a očekávala s napětím, zda tento recept se osvědčí. No, z trouby se začal linout kouř. Hned jsem věděla, kde je zakopaný pes. V troubě se ještě pořád zpracovávaly zbytky včerejšího koláče jako od maminky. Byl mrška zateklý úplně všude a bylo zhola nemožné jej dostat z veškerých škvírek, co je trouba má.
Po chvíli se trouba umoudřila a já vytáhla skvělou nádivku.
Koláč od maminky mi ovšem nedal spát. Popadla jsem výtisk Espritu a vydala se na válečnou výpravu. Šmeralova ulice nahoře na Letné patří k nejsympatičtějším ulicím. Nalezla jsem bistro, a opravdu. Už zvenku se mi jevilo nadmíru přitažlivé, připadala jsem si trochu jako v Paříži. U vchodu mě vítal sympatický mladík a já vstoupila dovnitř. Interiér zcela odpovídal, stejně tak majitelka a personál. Článek nelhal. Tedy, nebýt toho receptu. Vysvětlila jsem, proč jsem vážila tak dalekou cestu a svůj proslov doložila prstem, zapíchnutým do receptu v článku.
„Jdu ochutnat váš tvarohový koláč jako od maminky, abych pochopila, kde se stala chyba,“ uzavřela jsem vysvětlení. Paní majitelka se smála a pravila, že jsem už druhá, že jí už napsala jiná nešťastnice, co taky pekla podle Lidovek. Prostě se vloudila chybička a nikoliv nedostatek mouky, ale veliký dostatek másla byl onou fatální chybou! A stačila k tomu jedna nula navíc a másla byl rázem desetinásobek. No a ten vytekl do mé nebohé trouby, nemaje dostatek prostoru ve formě…
Usadila jsem se ke stolku a dostala koláč a zelený čaj. Koláč byl výýýborný! Nejdřív mi ho chtěli věnovat, když jsem tak dopadla s receptem, ale já nechtěla. Kvalita si zaslouží i patřičné ocenění. Tak jsem aspoň dostala ochutnat jiný výrobek, koláček s citrónovou polevou. Mňam!
Bistro se rázem stalo mým oblíbeným cílem, pokud zase zavítám do těchto končin, určitě se stavím. Stojí to za to! Myslím, že příští středu, než půjdu na zkoušku smíšeného sboru, posilním se zde něčím speciálním. No a mezitím si o víkendu upeču ten správný koláč.
