Někdy se stávají věci, nad kterými zůstává rozum stát. Obávám se, že s přibývajícím věkem přibývají zvláštní nehody, situace a nevysvětlitelné paranormální jevy. Jestli ono to nesouvisí s ubývající šedou kůrou mozkovou…
Jedno je jisté; nejsme v tom sami! Mě tedy zaručeně potěší cizí neštěstí, protože se mi s mými drobnými záhadami všedního dne žije hned líp.
Tak třeba kamarádka Miluška. Seděly jsme v malé kavárně – my holky a kluci ze sboru, co spolu kamarádíme. Miluška si cucla bílého vína a povzdechla si.
„Představte si, co se mi stalo. Včera jsem si myla hlavu, spláchla šampon a chtěla si dát kondicionér. No a co myslíte…nalila jsem si na hlavu zase šampon…“
Smáli jsme se, ale Miluška jen zavrtěla svou dvojnásobně umytou hlavou.
„No jo, to není všechno. Přijdu do práce, postavím vodu na kafe, naliju do hrnku, a co myslíte…zapomněla jsem tam dát to kafe.“
Smáli jsme se, ale Miluška zase smutně zavrtěla hlavou.
„To ale není všechno…nejhorší na tom je, že jsem si toho nevšimla. Až když jsem vypila půl hrnku, tak si říkám, že to kafe je nějaký divný. Chápete to?“
Moje kamarádka Jiřina zase nemohla najít lak na nehty. Koupila ho za nemalý peníz, módní odstín, chtěla si nalakovat nehty a lak nikde. Našla ho…našla ho za týden. Byl v mrazáku.
Moje bývalá pratchýně zase pořád ztrácela zuby. Dodnes je mi trochu nevolno při vzpomínce, kde všude ty zuby byly a jak je potom pratchýně po nalezení vítězně otřela do zástěry a šup s nimi tam kam patří. Většinou se tak dělo u oběda, který pro všechny skončil, jen majitelka nalezených zubů spokojeně pokračovala v jídle…
Moje maminka byla ovšem expertem největším! Vánoční dárky schovávala tak rafinovaně, že je nalézala dávno po vánocích a některé kousky nenalezla nikdy. Občas se jí taky stalo, že schované dárky ani nehledala, protože zapomněla, že je koupila. Při jejich náhodném nálezu potom často netušila, kde se tady ta zajímavá věc ocitla. Měly jsme z ní se sestrou často legraci, nechápaly jsme, jak se jí to může stát, ale to jsme byly ještě mladé a hloupé. Syndrom nevypnuté žehličky, nezamčených dveří, hledaných brýlí a klíčů pak netřeba zmiňovat. Každý jistě zná. No jo, maminka…
Takže já kdykoliv něco marně hledám, vzpomenu si na Milušku, Jiřinu, maminku i bývalou pratchýni, a hned je mi jasné, že s tím prostě nic nenadělám.
Mám jednu jistotu; kdykoliv se sejdeme v kavárně, budeme si mít o čem povídat a budeme se mít čemu smát.
