Někdy je to drsný, ale většinou se nedá nic dělat

Dnes v práci jsem byla opuštěná. Všichni byli v prachu! No jo, jde se zase do školy, a to si rodiče i prarodiče nemůžou nechat ujít! Konečně nastane rovnováha a rozjívené potomstvo bude mít na hrbu erár!

Já si svou první třídu prakticky nevybavuju. Učení mi asi nedalo moc práce, ale ta šikana…byla jsem malá, blonďatá a nechodila jsem do školky. Celou první třídu mám spojenou s těžkou šikanou, a dodnes nechápu, proč jsem to doma neřekla. Přestávky pro mě byly utrpením a celou první třídu jsem se neodvážila jít na záchod. Byla jsem totiž předmětem zájmu několika spolužáků, takto dětí důstojníků z vojenského gymnázia. To byl mazec…nesnášeli moje jméno, vlasy, všechno. Kdykoliv procházeli kolem mě, přiletěla facka, kopanec, nebo aspoň zatahání za kudrny. Naštěstí si toho všimla paní učitelka Kovářová, a ta mě zachránila.

Zato nástup na školu střední mám před očima, jako by to bylo dnes.  Chtěla jsem být světovou malířkou a dělala jsem pro to, co to šlo. V deváté třídě jsem absolvovala zkoušky na střední uměleckou školu v Uherském Hradišti. Přijali mě. Leč soudruzi byli bdělí a zakázali mi studovat mimo své město. Šla jsem na gympl v rodném městě. Přírodovědná větev, proslulá svou náročností, nebyla naplněná, tak mě tam, chudinku, šoupli.

Ve třídě jsem byla bezkonkurenčně nejhubenější a nejnasranější. Hned druhý týden školní docházky jsme šli celá třída na lékařskou prohlídku, holky a kluci zvlášť, což bylo moje štěstí.

My holky jsme se musely všechny v ordinaci svléknout do spodního prádla, všechny na jedné hromadě. Doktorka si brala jednu po druhé, podrobně prohlížela, nahlas diktovala sestře a ostatní zvědavě naslouchaly. Už jen to svlečení bylo pro mě očistcem. Všechny (všechny!) holky měly prsa a zákonitě podprsenku, jen já ne. Já neměla prsa a ani pitomou nulku. Měla jsem klukovské tílko…

Čím větší prsa, tím víc je holky vypínaly, jen já jsem se krčila a snažila se být ještě menší, než jsem byla. Stejně jsem zvědavým pohledům neunikla.

Každá z nás musela vlézt na váhu, pak byla změřená a posléze vyslechnuta a všude proklepaná. Holky se chichotaly, hlásily den první menstruace a já si zoufala. Když jsem přišla na řadu já a sestra hlásila celých 42 kilo, holky zpozorněly. No, a když se mě zeptala, kdy jsem začala menstruovat a já pípla, že ještě nikdy, špendlík byste slyšeli upadnout.

Paní doktorka zvedla hlavu a posléze obočí.  Se sestrou se začaly radit, jestli mají zavolat mému tatínkovi – takto panu doktorovi - hned, nebo mě poslat na gyndu , a nebo co vlastně.  Všechny moje milé spolužačky hltaly zajímavý dialog a já tam stála jako na pranýři. Nakonec jsem musela paní doktorce slíbit, že se doma poradím a že se dostavím na gyndu s tatínkem. Zahájení studia na nenáviděném gymplu par excelence…

No, nic se nejí tak horké, jak se uvaří. Paní doktorka zřejmě tátovi přece jenom telefonovala, protože jsem večer zaslechla tatínka, jak maminku uklidňuje, že je to normální, že až budu vážit o pár kilo víc, tak se dostaví i vytoužená menstruace, a že má být maminka ráda, že nejsem jako sud a že jsem takhle hezká. Tatínek…jako vždycky měl pravdu. Přibrala jsem tři kila a ejhle – byla ze mě ženská.

Ono si to sedlo i s tím gymnáziem. Spolužáci byli bezva, kantoři taky, jen ta matika a fyzika a chemie a deskriptiva a technické kreslení, ty teda drhly.

Asi jsem byla i hezká, protože si mě začali kluci všímat i s mým klukovským hrudníčkem, a nikdy mi žádný mou útlost nevyčetl. Zato teď by se divily, moje první lásky, jak jsem pěkně narostla…