Rozhodli jsme se rychle a nebylo cesty zpátky. Letěli jsme za hranice nejen matičky vlasti, ale i všeobjímající Evropské unie, za hranice Schengenu. Letěli jsme do Turecka.
Cesta z naší vesnice ne střediskové na letiště v Ruzyni je už sama o sobě dobrodružná. Letadlo nám letělo ve tři ráno a můj statečný manžel rozhodl, že se dopravíme sami bez cizí pomoci. Vymyslel to tak, že mě vysadí s kufry, fofrem přejede na parkoviště v práci a pak se vydá temnou nocí posledním metrem a autobusem zpátky na letiště. Všechno zvládne a odletí se mnou do vzdálené země mohamedánů.
Vyrazili jsme se slušným časovým předstihem. Praha byla průjezdná jako snad nikdy a na letišti jsme byli cobydup.
Usadila jsem se v hale a vytáhla knížku. Vedle mě spali zmožení cestovatelé a několik poutníků tahalo kufry sem a tam kolem.
„Tyjo, tys to zmáknul fakt rychle!“ Přede mnou stál manžel oproti očekávání aspoň o půl hodiny dřív, než měl. Zíral na mě a vypadal…nevypadal dobře.
„…sem nenastartoval. Prostě jsem neodjel a stojím furt tady.“
I já jsem najednou nevypadla dobře. Náš patnáct let starý fiátek se rozhodl, že si užije dovolenou na letišti. O manžela se pokoušela mrtvice a tázal se mě, co budeme dělat. Kolem procházela policejní hlídka a já manžela vyslala za nimi. Mají pomáhat a chránit, tak ať se ukážou, žejo. Policajti ukázali někam směrem vpřed a poslali tam manžela. Ten se po chvíli vrátil, v roztřesené ruce žmoulal papírek a sdělil mi, že se dovolal někam, kde mu řekli, že to má nechat plavat, a že se to bude řešit po našem návratu. Na papírku bylo napsané telefonní číslo, kam jsme měli zavolat. Papírek a parkovací lístek pečlivě uschovat a neztratit, jinak bude průser.
V letadle jsme se ještě chvíli klepali, ale pak jsme se rozhodli, že to podle rady necháme plavat, a že si nebudeme kazit dovolenou. Oba jsme měli stažený žaludek, proto nám ani nevadilo, že na palubě nenabízejí žádnou krmi ani nápoj, ba ani bonbónek proti zalehnutí uší.
Cesta byla sice jídla a pití prostá, nicméně bez turbulencí a únosců, a my jsme se bez úhony ocitli u Egejského moře, v hotelu Maxima bay, jenž nás přivítal velmi vlídně.
Moře, jídlo, slunce, málo lidí, všechno bylo, jak být má. V nedalekém městečku klasické trhy, žádní teroristi, exotika. Dovolená snů.
Zdálo se nám, že jsme v ráji, a to byla chyba. To jsme se jednou ráno probudili a poloprázdný hotel byl najednou narvaný do posledního místečka. Obsadily ho početné turecké rodiny včetně nemohoucích babiček a kojenců. Všechno bylo najednou jinak. Turecké rodiny mají zřejmě ve zvyku bohatě stolovat, leč nemají ve zvyku brát ohledy na chudáky kolem. Fakt mi vadí, když se jídlem plýtvá, když se hází na zem, když…taky k personálu se chovají přezíravě, vlastně ho ignorují, a to mi tedy taky vadí. Turecké maminky zřejmě neučí své děti prosit, děkovat a zdravit, sbírat věci na zem spadlé, nestříkat na lidi vodní pistolí a nemlátit je s ní. Ostatně ani rodiče to neumí, tedy kromě té vodní pistole.
Večer všude visely turecké vlajky, kuchaři přinášeli ohromné hranaté dorty v podobě – jak jinak - turecké vlajky, na stolech místo kostkovaných ubrusů bílé s rudým pruhem napříč. Prostě svátek. Ale jaký svátek? Gůglila jsem a nalezla k příslušnému datu 12. září, že je to významný den slavné porážky Turků u Vídně. Nechápu! Přece Turci neslaví svou vlastní porážku!
Druhý den nám vyprávěli dva Češi, že se jeli podívat do městečka a všechno bylo zavřené. Před každým domem pak prý podřezávali ovci! I jala jsem se pátrat znovu a záhada byla objasněna. Muslimský svátek oběti! Ano, Abrahám chtěl obětovat Bohu syna, ten ho vyměnil na poslední chvíli za berana, a proto muslimové podřezávají ovce a slaví čtyři dny tuhle pro mě depresivní událost.
Od pondělí do čtvrtka se poklidná pláž, zahrada i hotel proměnily v jeden velký turecký mejdan. Personál měl plné ruce práce s uklízením a obsluhováním svých spoluobčanů, kteří jim, jak jsem si všimla, nikdy nepoděkovali, natož aby pozdravili. Přitom mě turečtí kuchaři i číšníci za moje merhaba – ahoj, a tešekiederim – děkuji, vždycky odměnili rozzářeným úsměvem a už zdálky mi mávali…
Dnes vím, že Turci rádi slaví a čím větší rodina se u toho slavení sejde, tím líp, včetně nemohoucích babiček a dědečků.
Když svátky skončily, vrátil se ráj.
Den před odletem jsme si vzpomněli, co nás čeká při návratu. Auto.
Přiletěli jsme v pondělí dopoledne a s tlukoucím srdcem jsme nalezli hned před východem z haly našeho fiátka. Nikdo ho neukradl, čekal pěkně na nás. Manžel zkusil nastartovat. Na první dobrou to chytlo! Chápete to? Já ne. Nechal ho nastartovaný, já byla pověřena hlídáním a manžel se odebral do budovy C, kam měl jít vyřešit naši zapeklitou situaci.
V příslušné kanceláři osvětlil úředníkovi, proč přichází. Ten ho vyslechl, nadatloval něco do počítače a vynesl ortel.
„Tak to máte za 55 tisíc.“
Manžel se kupodivu nezhroutil, jak by se mohlo stát, ale rozhodl se bojovat.
„Víte, my jsme tady nechtěli parkovat, já to nenastartoval, letadlo letělo za chvíli. Pochopte, z lidského hlediska…“
Úředník se zamyslel, zase něco nadatloval a znovu vynesl ortel.
„No jo…tak to bude za tři tisíce.“
Manžel se nevzdal. „To jsou pro nás velký peníze, pochopte…z lidského hlediska…“
Úředník se podrbal na hlavě, posoudil to z toho lidského hlediska a odebral se poradit s nadřízeným.
„Tak to teda bude za třináct stovek. Ale níž už to nejde.“
Zaplatili jsme třináct stovek a mazali z letiště, co nám fiat dovolil. Sice to v něm tak divně hrkalo, ale domů jsme dojeli. Příští týden jde chudák do servisu, protože mu zlobí i zpátečka a občas vypadne rychlost.
Takže vlastně největší malér nás potkal na půdě rodné vlasti a žádné nebezpečí ani starosti jsme mezi mohamedány nezažili.
