Před deseti lety bylo všechno jinak. Nevěděla jsem, jestli budu žít a jak budu žít…Na podzim roku 2011 jsem ležela na Bulovce a zpytovala svědomí.
Taky můj vztah k Bohu; jako jestli přece jenom třeba náhodou nakonec tak nějak není. To jako abych se k němu mohla obrátit, na něj se spolehnout, jemu hodit na krk svoje trápení. Zvažovala jsem pro a proti, a došla ke stejnému názoru, jaký jsem měla po celý život. Pro mě Bůh není. Nevěřím v něj. Musím se spolehnout na sebe a přírodu, nejvíc však na lékaře. Pro jistotu jsem si párkrát v duchu říkala…. Pane Bože, dej, ať jsem zdravá… to víte, jistotu nemáte nikdy.
Zlobila jsem se. Na sebe jsem se zlobila. Že jsem nikdy necvičila, že jsem hřešila na to, že jsem štíhlá a zdravá. Taky jsem se malinko pochválila, že jsem nikdy nekouřila a nepila. Boj s rakovinou si žádá všechny síly, a já jsem si těmi svými nebyla jistá, když jsem nikdy necvičila.
Těsně před Vánocemi 2011 jsem začala s léčbou. 35 ozáření krku a okolí, prý velké dávky, aby to bylo sichr. Z vánočních svátků toho roku si nic nepamatuji…
Celý leden, únor a kus března jsem ve všední dny chodila na svoji dávku. Za tu dobu jsem zhubla 15 kilo, byla jsem unavená; moc unavená, ale odhodlaná. Strašně se mi chtělo žít, ještě to přece nemůžu zabalit, ještě toho musím hodně udělat…
Měla jsem jasný cíl. Odjet v květnu se sborem Gaudium do Francie na festival, a tam zpívat. A taky oslavit narozeniny. Uznejte, že to stojí za to být naživu.
Všichni víte, jak to dopadlo, jinak byste tyhle řádky nečetli. Do Francie jsem odjela, zpívala, i když to bolelo, a oslavila narozeniny. Dodnes cítím objetí všech milovaných sborových kamarádů. Nemuseli nic říkat, jen mě postupně všichni drželi v náručí. Na to se nedá zapomenout… Když jsme zůstali v chrámech, kde už nikdo po koncertu kromě nás nebyl, a zpívali jsme pro naše blízké, kteří s námi už zpívat nemůžou, bylo to tak krásné, tak silné, že jen my, co jsme tam zpívali, to víme.
I teď po deseti letech mám husí kůži a slzy v očích. Vždycky takhle zpíváme, nejen v kostelích, ale i na jiných místech, ale tehdy, tehdy jsem věděla, že budu žít.
Za těch deset let se Země otočila kolem osy mnohokrát, a změnil se nejen ten můj soukromý život, ale celý svět je jiný.
Musela jsem bojovat nejen o svoje zdraví tělesné, ale i duševní, jak mnozí z vás, kteří čtete moje články, jistě víte. Do podzimu 2019 jsem žila v patologickém vztahu s alkoholikem, ale zpívání, psaní a hlavně moje děti a kamarádi mi pomohli tu hrůzu přežít. Utekla jsem jen s mobilem a kabelkou v rozvázaných teniskách. Od té doby je můj život svobodný a jsem zase sama sebou.
Za těch deset let jsem toho hodně zažila, hodně zazpívala i napsala. Taky jsem dost přibrala, ale to se nepočítá. To je totiž v pořádku, to mám dokonce nařízené paní doktorkou.
Dnes můžu říct, že těch deset let stálo za to i s nemocí a soužitím s alkoholikem. Jestli se ptáte, jestli mi nemoc něco dala, tak odpovím, že dala. Dala mi štěstí z každého dne, radost ze života, naučila mě nehroutit se z problémů, cítit denně vděk ke všem, kteří mě mají rádi. A taky mám ráda sama sebe.
Věřte, stojí za to žít a brát překážky jako výzvu.
