To si tak ukládáte stranou, strkáte tajně prachy pod matraci, abych tak lapidárně řekla, těšíte se, že budete mít konečně prachy na život na vysoké noze, a najednou je to v…háji.
V úterý to vypadalo jako jindy. Přišla jsem domů z práce, odložila kabelku, zkontrolovala pana Zajíce, spícího v obýváku u televize, a odebrala se do kuchyně ke sporáku a ke škopku. No povídám, jako vždycky.
Polívku jsem uvařila, maso upekla, kafe a koláč panu Zajícovi strčila až pod nos. Pak jsem vylezla do patra k počítači, abych se věnovala tvůrčí činnosti. A jak tak sjíždím internet a prokládám to prací na kronice, zazdálo se mi, že je zima.
I sešla jsem o patro níž, abych zkontrolovala náš zlobivý elektrokotel, jehož zlobení se vymyká průměrnému elektrokotli už od samého začátku. Přesněji – čtrnáct dnů po uplynutí záruční doby se nám poprvé podělal, a nebylo to zdaleka naposled!
Hned první pohled na kotel mi sdělil, že je tady krize. Svítilo na mě výstražné červené světlo.
Probudila jsem manžela. Už to ho rozladilo, natož pak důvod probuzení. Odebrali jsme se ke kotli, abychom mu zvedli pokleslý tlak doplněním doušku životodárné vody. Máme pro tenhle případ připravenou hadici, co se namontuje na kohoutek přívodu vody ve sklepě a posléze ke kotli. Obvykle stačí trochu pustit, kotli se zvedne tlak a naskočí. Ne tak ovšem tentokrát! Při bližším ohledání jsme zjistili, že z kotle kape voda. Průser. To už tady taky bylo, a muselo se vyměnit čerpadlo.
Přesto jsme to riskli a trochu kotlíku pumpli vody do útrob. Nebyla to dobrá volba…ozvala se rána jako z děla a bylo to v… háji.
Vyhodili jsme proud až v Ervěnicích. To by mi tak nevadilo, horší bylo, že jsme se ocitli bez proudu i my. Náš domov je totiž cele elektrifikovaný, včetně vodárny. Prostě bez proudu si ani neškrtnem, natož abychom se umyli a spláchli na záchodě. Výzkumem jsme zjistili, že vypadla pojistka před hodinami, což je už v majetku energetických závodů nebo koho, a co může nahodit nebo vyměnit pouze odborník.
Jelikož byl podvečer, obávali jsme se oprávněně, že nám nikdo nepomůže. Jeden náš známý elektrický odborník byl skolen chřipkou, náš kotlový opravář pan Fiala nám to nezvedal, prověřený náhradní manžel, co umí všechno, dlel v Praze.
Nezbylo než se porozhlédnout a posbírat svíčky. Máme jich hodně, svíček. Čajových svíček. Zde musím poznamenat, že nám ženám svit čajových svíček prospívá – prodlužuje řasy, tlumí vrásky, ubírá léta, navozuje intimní atmosféru. To jako jo. Ovšem jako osvětlení celýho baráku stojí za starou bačkoru.
Atmosféra našeho domova houstla. Pan Zajíc nemá daleko k jadrným výrazům a hádejte, kdo to vždycky schytá…
Po důkladném bádání jsem zjistila, že v ložnici a v kuchyni fungují některé zásuvky. Pomocí prodlužovaček jsme propojili nejnutnější – vodárnu a mrazák Voda a železné zásoby masa byly zachráněny.
Večer nám zpětně zavolal pan Fiala. Po vylíčení situace doporučil koupi kotle nového a ten původní hodit ze skály. Stejně mu je už dvanáct let a po tolika karambolech se nevyplatí ho opravovat. Prý se máme ozvat, až budeme mít náhradníka.
Ve středu pak pan Zajíc s odborníkem pomocí žehličky nahodili pojistku. (Žehlička je takový tajuplný nástroj pro veliké pojistky, co vzdáleně připomíná žehličku. Tolik pro laiky a neodborníky v oboru elektřiny). Náš vymrzlý baráček se aspoň rozsvítil a čajové svíčky jsem mohla sfouknout.
V pátek jsme se rozjeli do Rumburku pro kotel. Mají ho tam totiž nejlevněji a každá kačka dobrá. Při prověřování našich finančních rezerv se totiž ukázalo, že manžel žádné nemá. Musela jsem sáhnout pod matraci a vylovit moje těžce nastřádané penízky, co jsem si je schovávala, abych konečně mohla začít žít. Když jsem porovnala priority, usoudila jsem, že rozmařilý život je sice bezva věc, ale zmrznutí je při absenci kotle velmi reálné.
V Rumburku na nás už kotlík čekal.
„Tak pojďte k tatínkovi, pojďte,“ usmíval se prodavač, když schovával moje peníze do šuplíku. Vtipálek.
Zavolala jsem našemu odbornému kotlovému montérovi panu Fialovi. Ten měl pro mě slova pochopení, leč to bylo asi tak všechno.
„Je to jako na potvoru, paní Zajícová. Jedna havárie za druhou. Musíte vydržet. Jste v pořadí.“
Tak jsem teda v pořadí. Sedím u krbových kamen, zmrzlými prstíky ťukám do klávesnice a jediné, co mě zahřívá, je Ester Ledecká, které tímto děkuju.
Výhodu tahle anabáze přece jen má. Zprovoznili jsme po dvou letech naše litinová kamna, přestože mají prasklé sklo. Bez nich bychom zhynuli bídnou smrtí.
