Myslím, že se občas stane, že se propojí minulost - dávná minulost - s přítomností. Mně se to stalo a je to tak správně.
Jsem v předsíni, mám namířeno do koupelny. Z domovní chodby je slyšet zvláštní zvuk, kterého jsem si už dřív párkrát všimla.
Zaposlouchala jsem se a stejně jako pokaždé mi to něco připomnělo. Něco hezkého, něco dávného. Nechápu, proč se mi ten zvuk líbí, když na něm není nic k líbení. Nedalo mi to a mrkla jsem se kukátkem ve dveřích.
Hluk se ozýval z posledního třetího patra a rychle se přibližoval. Uviděla jsem malé klučičí nohy. No jo! Sousedovic kluk běží ze schodů! Vlastně neběží, ale skáče!
Sedmiletý skokan prosvištěl zatáčkou mezi patry a hop, hop, bral to po dvou. Poslední skok mu vyšel na schody tři. Dopadl na podestu a šup, vybral zatáčku kolem mých dveří, odrazil se, poslední schody zdolal ve vteřině, a už byl venku.
Uvařila jsem si kafe. Sedla jsem si s ním a Finnem na balkoně, a dumala, co mi to připomíná. Tak známý zvuk, způsobený nožkama malého skokana…
No jo, moje nožky a moje dětství přece! Bydleli jsme ve druhém patře v domě zvaném Barák. Hned jak jsem se naučila chodit, běhala jsem z těch všech schodů ven na zahradu. Nejdřív jednou nožkou na schod, pak k ní přišla ta druhá. Jenže tak chodí jen mrňata! Když jsem se naučila nohy na schodech střídat, už jsem se cítila být velká holka. Ještě než jsem začala chodit do školy, nikdy (nikdy!) jsem nešla po schodech jaksepatří. Nejdřív jsem je brala po dvou, pak po třech a v pubertě jsem každé schodiště zdolala na dva skoky.
Dokud jsme bydleli ve druhém patře, vždycky jsem je skákala. Nahoru jsem je brala po dvou. Bylo to přirozené, nenapadlo mě, že bych měla ze schodů a do schodů chodit jinak. Ve škole jsme tak skákat nesměli, ale v našem Baráku to nikomu nevadilo. Občas sice hrozila kolize s protijdoucím sousedem, ale nikdy se nic nestalo.
Můj první domov se spojil s mým domovem posledním. Vím, že už jinde nikdy bydlet nebudu; našla jsem útočiště, které je podobné mému rodnému domu, a to nejen zvuky skákajících dětských nožek.
Vlastně bych měla být panu Zajícovi vděčná za to, jak strašně se ke mně choval. Kdyby se choval jen trochu líp, pravděpodobně bych se neodvážila utéct. Život před útěkem byl k neunesení a já dnes nechápu, jak jsem to mohla tolik let vydržet. Můj byt patří mně a Finnovi, a dveře od něj jsou otevřeny mým dětem, vnukům, kamarádům, všem, které jsem si dřív pozvat nesměla...
Teď jsem šťastná a spokojená. Kruh se uzavřel…
Finn kontroluje, jestli nezapomínám zalívat kytky...
... a dohlíží, jestli dávám pod blog jeho fotku.
