Samota a osamělost jsou dva rozdílné stavy. Samotu potřebujeme, nebo aspoň většina z nás, a já patřím v tomto případě k většině. O samotě můžeme odpočívat, rozjímat a dělat věci, které se normálně dělat nehodí; všichni to známe.
Osamělost, to je jiná liga. Tu si nepřejeme, té se bojíme a přece se stane, že nás potká.
V době covidové se leckdo dostal nejen do samoty, ale i do osamění. Vždycky, když na mě dolehla osamělost, vzpomněla jsem si, jak by mi bylo, kdybych nezdrhla, a hned mi bylo dobře. Naštěstí mám děti, kamarády a kamarádky, a ti všichni se snažili, abych nebyla osamělá. I já jsem se snažila, aby ani oni nepocítili osamělost, a k tomu jsou bezva sociální sítě a mobil. To je bez debaty.
Jsem sice migrantka, ale jsem taky milovnice chůze. To jsem poznala natvrdo v samých počátcích covidové izolace, že prostě nemůžu být zavřená doma. Ušila jsem si v ruce roušky a denně vyrážela na ostrou procházku. Propátrala jsem dost podrobně okolí mého azylu, což by mě v době normální nenapadlo.
Odloučenost se nedá dlouho vydržet, a já zde přiznávám bez mučení, že jsem několikrát týdně vyrazila na procházku a nebyla jsem sama. Ze začátku měly procházky ve dvou nádech dobrodružství, přece jenom to bylo skoro zakázané, ale postupně se z toho stala příjemná záležitost bez výčitek svědomí.
Kafe v termosce, sušenku v kapse a zavřené kavárny ani nechyběly.
Ovšem ta radost, když nastalo opravdové rozvolňování! To blaho sednout si na zahrádku!
Minulý týden jsme se konečně sešli my, co spolu nejen kamarádíme, ale i zpíváme. Strašně se nám stýskalo… sešli jsme se v symbolicky ve středu, kdy máme sborové zkoušky. Naše milovaná sbormistryně Zdena nás svolala a bylo to… bylo to tak moc krásný…
A o víkendu jsem jela do Písku. Tam jsme se sešli my, co spolu nejen kamarádíme, ale taky píšeme na blog. Naše milá kamarádka Klárka nás svolala a bylo to… bylo to tak moc krásný…
Když jsem se v neděli vrátila, zavolala mi moje dcera Terezka, aby zkontrolovala, jak se mám. Povídaly jsme si dlouho…
Mám se moc dobře, přestože jsem migrantka bez domova. Mám děti, mám kamarády a kamarádky. Taky mám myš a můžu psát. A taky se už venku nemusím dusit v roušce. Na světě je krásně, i když jsme někdy sami a někdy taky osamělí.
Kamarádi, co s nimi zpívám (foceno na začátku srazu, přišlo jich ještě víc)
Kamarádi, co s nimi píšu na blog (půlka jich tu chybí - to jsou ti, co pořád fotí)
mám se dobře :-)
