Každý máme skříň. Někdo v ní má moly, jiný kostlivce. Většinou máme mrazák. V něm mražené jídlo. I já mám skříň a mrazák.
Jaro je ve znamení lásky a taky jarního gruntování. U mě to moc nehrozí neb mám maminčinu výchovu a ctím její heslo „uklízet netřeba". Navíc mám doma pana Zajíce. Milí pořádkumilovní čtenáři, kombinace maminčiny výchovy se soužitím s chlapem, který všechno schovává a schraňuje „na pak", je pro pořádek kombinací smrtící. Uklízení je takřka nemožné.
Jak jsem už předeslala, mám skříně. Kostlivec z nich nevypadne a i kdyby tam nakrásně nějaký byl, vypadnout by prostě nemohl. Ani mol se nevyskytuje, ten se tam zkrátka nevejde. Já, odvěký odpůrce skříní a milovník šaten jsem postupně nabyla mnoha skříní, komod, regálů a fochů různé velikosti, výšky, délky, hloubky a šířky, jež přetékají a praskají ve švech. Pan Zajíc vlastní devadesát procent jejich obsahu a já nesmím vyhodit ani nitku, ani pytlíček igelitový, ani triko rozervané působením zubu času, ani sako o pět čísel menší, ani trenýrky pro trpaslíky. Ne. Já nesmím vyhodit ani svoje staré džíny mrkváče, ani svetr, co pamatuje Rakousko Uhersko; projdou mi možná jen spoďáry, co už nemají tvar. Ačkoliv jsem zapomněla - ty se moc dobře hodí na utírání oken na autě.
Abyste si nemysleli, já nevyhazuju do popelnice, já třídím a věci zachovalé nosím potřebným lidem při humanitární sbírce. Tedy nosila bych, třídila bych. Vždycky se dostanu do stádia, kdy naplním pytle a připravím je k odnosu. Vtom se přiřítí manžel a jme se ony pytle přebírat a moje staré věci znovu ukládat a aby byly přede mnou v bezpečí, narve je do svých skříní s tím, že je přece škoda je vyhodit.
Na jeho věci nesmím ani očičkem pohlédnout a ačkoliv jsem je na něm nikdy neviděla a svrbí mě ruce, jak bych třídila, musím na úklid skříní zapomenout.
Pokud mám v úmyslu zredukovat miliony igelitek a pytlíků ( manželův oblíbený sortiment) činím tak pokoutně a s nasazením vlastního života. Totéž se týká starých novin, prospektů, televizí, rádií, reprobeden a tisíců jiných předmětů, které nikdy nepoužijeme, ale vyhodit je, to je přece škoda....
Mrazáky máme dva. Jeden nestačil. Vloni můj muž využil mé nepřítomnosti - byla jsem na soustředění se sborem - a pilně chodil den co den na houby. Když jsem se vrátila, byl mrazák o velikosti almary narvaný mraženými houbami. Druhý mrazák byl zase plný jahod. Byla prostě sezóna hub a jahod. Taky na mě čekaly houby v lednici a jahody v koši. Tak jsme jedli zbytek léta houby a jahody, což je sice na jednu stranu docela dobré, na druhou stranu ovšem můj zažívací trakt lehce stávkoval a žlučníček odmítal spolupráci. Z jahod jsem taky na naléhání mého muže nadělala stovky knedlíků, které já miluju, leč můj muž je prakticky nejí. Co vám budu povídat; je jaro, pomalu začne houbová a jahodová sezóna a v mrazáku se roztahuje loňská houbová a jahodová smršť. Letos jedu se sborem do Florencie. Zdá se, že se staneme majiteli dalšího mrazáku, aby bylo kam syslit.
Pan Zajíc je v práci, tak až dopíšu, půjdu tajně vyhodit jeho ponožky, na které mám už měsíc zálusk, protože mají díry velikosti 38. Jenže háček je v tom, že můj manžel je velkým kontrolorem, a tak se oprávněně obávám, že půjde a ty ponožky z popelnice zachrání.
