Někdy to být musí, že se šprajcnem, že se rozhodneme a jdeme až na krev. Podávám hned dva důkazy, jak to s tou naší tvrdohlavostí je.
Minulý týden jsme se jeli s panem Zajícem a Besinkou koupat. Naším cílem se stal Harasovský rybník, romanticky ukrytý v Kokořínském údolí, obklopený hvozdy a skalami. No taky kolem vede silnice, aby to nebylo až tak ideální. Nad rybníkem ční hotel, jemuž je sto let a je značně rozhlodán zubem času. Taky u rybníka někdo započal stavět dřevěné stavení a dokončit nestačil. V rybníku je voda příjemná, prorostlá lekníny, dno písčité a pozvolné. Prostě ideální koupání uprostřed přírody.
Jenže byznys je byznys. U rybníka je prostor na zaparkování a hle – přibyl u něj vybírací automat! Na celý den to stojí 40 kaček; to není moc, leč automat, filuta, peníze nevrací, ani nemění. No jo. Vyhrabali jsme dvě dvacky a automat nám vydal lístek. U rybníka byla nově zabodnutá cedule, že pejskové mají vstup zakázaný. Jen na psí pláži že můžou být. Psí pláž je umístěná na konci travnaté hráze, tak jsme tam ze solidarity s naší Besinkou spočinuli i my.
Všechny tyhle novinky mi nevadí, obzvlášť když prý majitel hotelu i srubu hodlá rekonstruovat.
No a jak tak ležíme na psí pláži a pozorujeme cvrkot, projely kolem nás dvě cyklistky. Matka s dcerou. Matka měla ke kolu připevněný takový ten vozík s okýnkama a boudičkou, na níž se hrdě třepetala vlaječka. Při bližším ohledání jsme zjistili, že v trojkoláčku nejede dítko, nýbrž pes! Okýnky jsme zahlédli chlupatou psí hlavu, jak se důležitě rozhlíží po krajině.
U Harasovského rybníka se sice platí, ale jinak tam žádnou vymoženost nenaleznete. Na jídlo jsme se rozhodli dojet na oblíbené kultovní místo – do hospody U Grobiána. Tenhle nápad měli všichni, kdož ten den projížděli Kokořínským údolím. Poslední místo pod slunečníkem jsme utrhli vedle dvou cyklistek, a jak jsme hned poznali, byla to maminka s dcerou, co vezly trojkoláček se psem. Pes tam nebyl. Tedy byl, ale to jsme poznali, až se zvedl a poposunul celý stůl. Maxipes! Pravý Maxipes Fík v holčičím vydání! Naše Besinka se s ní hned přivítala a jak jsme se vzápětí dozvěděli, obří fena nesla něžné jméno Andulka.
Dala jsem se s maminkou a její dcerou do řeči. Tyhle dvě dobrodružné povahy se vydaly na výpravu s padesátikilovým psem. Jely od Kralup až do Starých Splavů a přitom neznaly cestu! Vezly Andulku, její lavór na vodu, pytel s granulemi a sobě čtyři rohlíky. Prostě maminka s dcerou se rozhodly, že tomu psovi dopřejí tu krásu kolem, vítr v psích uších, na úkor vlastního pohodlí.
„Občas by mohla Andulka táhnout vás,“ navrhla jsem, ale obě dámy se srdečně rozesmály.
„Naše Andulka nerada chodí,“ objasnila dcera. Pak mě zajímalo, jak ji naučily nastupovat do vozíku.
„Byla to fuška,“ pravila maminka, „půl roku jsme to měli v obýváku a já tam lezla a předváděla Andule, jak nastupovat. Naučila se to, ale zadek má holka těžkej. Ten jí tam musíme strčit my.“
Studovaly jsme všechny tři trasu na mobilu a mezitím se začaly honit černé mraky.
„Jestli nám Andula zmokne, tak ji neunesem,“ starala se maminka a radši se všechny tři začaly vypravovat na další cestu. Celá hospoda koukala, jak Andulka nastupuje a jak jí obě paničky pomáhají s velkým psím pozadím do vozíku. Pak připevnily lavór, pevněji zašroubovaly praporek, maminka upravila Andulce berušku na obří hlavě a důstojně se rozjely. Do Starých Splavů je čekal ještě pěkný kus cesty. A to všechno jen na otočku; druhý den jely zase zpátky.
Včera jsem sepsala poníženou supliku na úřad a potřebovala jsem jim to poslat. I zašla jsem do Tabáku a zakoupila si známky. Vzhledem k tomu, že známky se už mnohde ani neprodávají, rozhodla jsem se rovnou pro čtyři kousky. A považte, jedna známka na dopis po republice stojí 16 kaček! Prostě drahota. Paní utrhla čtyři známky, vyfasovala ode mě 64 korun a podala mi přes pult tu drahou ceninu. Hrůza! Koukal na mě Zeman, a to hned čtyřikrát!
„Já tenhle ksicht nechci,“ odmítla jsem přebrat Zemana, „já chci něco pořádnýho. Fifinku nebo Myšpulína.“
Prodavačka se zasmála a začala lovit v šupleti. Paní za mnou se taky začala culit a já jí vysvětlila, že jsem Zemana nevolila, tak ho za ty prachy ani nechci.
Prodavačka mi vyměnila hlavu státu za vílu Amálku. Když jsem vítězně odcházela, zaslechla jsem paní, co přišla po mně na řadu, že žádá totéž. Amálku a taky čtyřikrát.
A jaké je z toho poučení?
Někdy je nezbytné postavit si hlavu a dopřát němé tváři výlet, nebo odmítnout platit za někoho, koho nechci. Aby byla všeobecná spokojenost a život byl veselejší.
