V dnešní hektické době, kdy správný bloger tepe do prezidentů žijících i odešlých, ví si rady s migranty i veřejnoprávní televizí, já zde vybalím tak…tak delikátní téma, jakým je ochlupení.
Jenže pro mě to je téma velmi závažné! Dlouho jsem se snažila dělat mrtvého zajíce, pardon, brouka, ale už to dál nejde. Musím se svěřit svému čtenářstvu!
Potíže s ochlupením mám dlouho, vlastně už od dětství; jenže tehdy to nebylo tak horké, chlupů nebylo tolik. Pak nastalo krátké období, kdy jsem chlupy neměla, ale to bylo období nanicovaté, takové k ničemu, žádná radost ze života.
Asi bych to měla vzít od začátku, když jsem v tom svěřování. Prostě když mi bylo pět let, objevilo se u našich dveří malinké mourovaté kotě. Moje první a ne poslední. Od té doby jsem už navždycky byla lapená. Lapená a chlupatá…kočky mě provázejí celým životem, kromě již výše zmíněného krátkého období bez koček a bez chlupů. A bez radosti, co nese jméno kočka.
Vlastnila jsem během života běhu mourky, zrzečky i černé, takže chlupy se při troše dobré vůle daly přehlédnout.
Jenže to bych nebyla já, abych si nekomplikovala život! Mourci už mi nestačí! Musím mít i jiné barvy! Bílé! Pardon…stříbrné! A to ne jen tak obyčejné s krátkým kožíškem, kdepak! Dnes s námi bydlí hned čtyři kousky, z toho je jen jeden s krátkou srstí.
Minda je mourovatá, ale srst má snad delší než peršanky. Monty a Sisinka jsou stříbrné perské činčily a jediný Mourek je (není kupodivu mourovatý, ale zrzavobílý) krátkosrstý. Jsem tedy nositelkou celé škály chlupů všech možných délek!
Ráno napůl spím, navíc náš baráček, skoro nejstarší ve vsi, se na svět kouká malými okýnky, takže ráno mi připadá, že můžu mezi lid, aniž bych svým ochlupením budila pohoršení a děsila malá dítka. Jenže! Vylezu ven, tam denní světlo, a je zle! Jsem samej chlup! Všude! Jsem prostě všude chlupatá!
Vyzkoušela jsem kartáče, takové ty lepící kotouče, gumové rukavice…nic. Naše kočky se se mnou poctivě mazlí, což je bezva, ale zároveň si dovolují ztrácet chlupy a mě jimi obdarovat. Co nadělám…bez koček nelze žít, to je jednou daný. Chodím tudíž světem chlupatá, ale šťastná. Doma na mě čekají moje čtyři chlupaté poklady, jimž sekunduje Besinka. Ta na rozdíl od kočičích kamarádů chlupy neztrácí, jsouc kníračkou, chodí k psí kadeřnici, kde chlupy odevzdává za nemalý peníz.
Dnes mám na sobě černé džíny. No…černé…z dálky a v šeru to tak možná je, ale zblízka vypadám jako bych na sobě měla chlupaté kalhoty mnoha barev. Život s kočkou je krásný…jen je trochu chlupatý.
