Konec roku a začátek toho nového je pro nás úředníky hektický, jak jinak. Do toho všeho jak z udělání vyskytují se svátky vánoční a silvestr, no prostě žádná oddychovka, ale pěknej kvapík.
Moje zádíčka si už dávno nepamatují, že byly v lázních, že o ně bylo náležitě pečováno a že by měly něco vydržet. Jak se tak kroutím u počítače a fofruju, záda jsou prostě zase tam, kde byly před péčí lázeňskou.
Pondělí hned po Novém roce mě zastihlo v mizerné kondici. Na Nový rok mi vyskočil na horním rtu opar a celkově mi bylo divně. Ach jo, to zas bude…kopla jsem do sebe prášek na ty moje záda a vrhla se na práci. Jediný pohyb to dopoledne byla cesta ke kopírce a zpátky. Při jedné z takových cest mě potkal kolega Honza.
„Kde máš perníkovou chaloupku?“ otázal se laskavě, když mě míjel. Honza je chlapec bystrý a ihned si povšiml, že prášek na záda už přestal účinkovat. Je fakt, že jeho poznámky mě spolehlivě rozesmějí a tahle nebyla výjimkou, přestože mi dělalo určité problémy smát se z plna hrdla.
Pak jsem se Honzovi svěřila se štrapácí, jež mě ještě ten den a večer čeká, neb jsem od Ježíška dostala lístky na Mišíka do Malostranské besedy. Tudíž pojedu po práci domů do perníkové chaloupky, tam se trochu přišmrncnu, nacpu se práškama a pojedu zpátky do Prahy na toho Mišíka.
Pan Zajíc se sice domníval, že pojedem autobusem, ale to jsem si tak trochu postavila hlavu. To bych prostě nedala. Ono se to manželovi hezky plánuje, když má volno a nebolej ho záda…
Na přišmrncutí jsem neměla náladu ani čas, neb jsem musela umýt nádobí a nakrmit zvěř. Pan Zajíc odpočíval. Kopla jsem do sebe prášek a vyrazili jsme do temné noci.
Z Kobylis, kde jsme na jednom z mála míst bez modrého pruhu zanechali auto, jsme vyrazili metrem a posléze z Malostranské pěšky. Vůkol se potloukali cizinci vesměs asijského původu a já si říkala, že se jim nedivím. Praha je krásná a ten večer i zasněžená. Dojem z té krásy mi vždycky trochu zkazí Mostecká ulice; tam se mi to nelíbí, všechny ty zaručené české granáty a všechen ten balast kolem. Radši se koukám nad výlohy na vznosnou architekturu. No tak jsme tedy šli tou krásnou zasněženou Prahou a do Malostranské besedy jsme dorazili ve čtvrt na devět. Nikde ani noha, všude ticho, jen slečna v pokladně. Ano, zajisté tušíte…koncert byl zrušený pro nemoc páně Mišíka. Došlo na proroctví kolegy Honzy, který mě utěšoval dost drsným způsobem, řka, že pan Mišík je na tom určitě hůř než já se zádama.
Slečna z pokladny vrátila manželovi peníze za lístky a já jsem dopadla jako ta chytrá horákyně. Ona byla oblečená – neoblečená, já jsem dárek od Ježíška dostala – nedostala…
Ještě jednou podnikneme výpravu za kulturou, a sice v neděli na Křesťana a Druhou trávu. Jsouc poučená mrknu se na internet, jestli Křesťan taky neochořel. To bych se už opravdu na Ježíška zlobila, i když vím, že za to chudinka malá nemůže.
