Letos ta vánoční atmosféra nějak drhne. Ona nějak drhne poslední dobou pořád. Zkrátka už to není co to bývalo.
Na podporu oživení vánoční nálady, jež byla na bodu mrazu, jsem se před pár lety rozhodla, že pojedeme nasát tu správnou vánoční idylu k německým sousedům. Přece jenom mají ty wursty, ten punč, ta mámivá světýlka o nějaký ten pátek déle než my v našem raném kapitalismu.
Vyrazili jsme s panem Zajícem na jeden den s cestovkou do Bayreuthu. Můj manžel byl jediný chlap, tedy pokud nepočítám řidiče a průvodce. My jsme takhle jeli poprvé, a tudíž jsme neměli představu, co nás čeká a jaká bude sestava spolucestujících. Znáte mě, milí čtenáři, už natolik dobře, že je vám jasné, s jakou pečlivostí jsem se pustila do vědeckého bádání autobusového osazenstva.
V autobusu sedělo asi pětadvacet dam středního věku. Jak jsem brzo pochopila, dámy se vesměs znaly. Tedy ne všechny do kupy, ale asi tak tři party jsem odhalila, pak několik solitérů, několik dvojic věrných kamarádek a nakonec jeden manželský pár. Mě a mého muže.
Jedna ta skupina byla oblečená velmi sportovně jako na túru do hor. Na nohou trekingovou obuv, na zádech batoh, v rukou vycházkové hole. V batohu pak, kupodivu, plavky, ručník, koupací čepici a tatranku. Jak jsem vysondovala, měly ony sportovkyně zcela mylné informace o náplni zájezdu. Byly přesvědčeny, že jedou na sportovní výlet, završený koupáním v termálních lázních. Tak jim to totiž prezentovala jistá cestovní agentura, která zprostředkovaně nabízela zájezd.
Další skupina dam byla vybavena nákupními taškami na kolečkách a prázdnými krosnami. Zato peněženky měly nadité. Ty byly připraveny vzít německé levné shopy frontálním útokem. Třetí skupina dam byla vybavena bedekry, mapami, slovníky a encyklopedickými vědomostmi. No a pak jsme byli my dva.
Náš pan průvodce byl sympatický starší pán se slušnými znalostmi cíle našeho zájezdu a neváhal se o ně s námi podělit. Především jsem ocenila jeho dobře zmapovanou síť záchodů. Po příjezdu do Bayreuthu pan průvodce křepce vyrazil, obklopen kultury milovnými dámami směrem k zámku, muzeu a vile Richarda Wagnera. Celou cestu poctivě vyprávěl. Jeho proslov neustále přerušovala jedna z dam, aby ho opravila, doplnila nebo upřesnila. Na důkaz toho, že má ona pravdu, mávala průvodci pod nosem tlustým bedekrem a razantně bodala ukazovákem do příslušného odstavce.
Dámy s taškami na kolečkách se hned po výstupu z autobusu vydaly na spanilou jízdu do obchodního centra. Sportovkyně s plavkami se nejdříve hlasitě dožadovaly horolezeckých výstupů, popřípadě zdolání nějaké rozhledny a posléze v mapě sondovaly, kdeže jsou ty termální lázně. My jsme se přidali ke kulturní skupině. Vydrželi jsme několik pamětihodností, ale přece jen jsme přijeli za tou atmosférou. Vydali jsme se samostatně vstříc vánočně vyzdobenému historickému centru. Cestou jsme ovšem potkali nesčetně obchodů a to by nebyl můj manžel, aby do každého nevlezl a zevrubně ho nepropátral. U nás je totiž milovníkem nákupů můj muž, ne já. Já v obchodech trpím, čím větší, tím víc. Vrhám se na nejbližší židli a čekám. Když neobjevím něco k sezení, a to je bohužel dost často, táhnu se za manželem a mám vlčí mlhu. Já prostě nikdy nevidím ty výhodné slevy, ty skvělé věci, to zboží, bez kterého nelze žít. Já prostě v duchu vidím útulnou hospůdku nebo kavárničku, kde se přetrhnou, aby mi snesli modré z nebe.
Jenže i v tom má pan Zajíc jasno. Obědvat budeme v Nord see mořské plody. Tak jo, to mi nakonec taky chutná. Měla jsem zálusk na smaženou mořskou tresku, ale manžel, jak má ve zvyku, rozhodl, že si musím dát krevetí špíz a on specialitu podniku. Nestojí mi to za dohady a nakonec, krevetí špíz mám taky ráda. Na bratwurst nám už nezbylo v žaludku místo, zato na Caffe Latte a zmrzlinu jo. Přece jen jsem si užila ryze pánskou obsluhu v krásné cukrárně. Pravda, číšníkovi chyběl zub a naopak přebýval cvok v uchu, ale kafe bylo super. Když si odmyslím, že zbývající mužský personál vypadal jako by si odskočil z travesti show, tak cukrárna neměla chybu.
No a pak jsme se už kochali vánoční výzdobou a nasávali vůně, linoucí se ze stánků. Cestou k autobusu jsme ještě potkali Normu, kde můj praktický manžel objevil různé dobroty, zaručeně levnější než u nás.
Zpáteční cesta byla mnohem zábavnější než cesta první. Nakupovací dámy vytahovaly z tašek poklady a některé nechávaly kolovat. Pak bylo nutno vyřídit spousty telefonátů a domluvit další výpravu za nákupy. Jak jsem s úžasem pochopila, jezdí tyto dámy takhle pořád a jak jsem vyslechla několik telefonických hovorů, měly své kamarádky v autobusech ve Vídni, Drážďanech, Norimberku, zkrátka všude. Vzájemně se informovaly o svých úspěších a domlouvaly další křižácká tažení. Taky sportovní dámy vymýšlely, kam se vypraví, jen se vzájemně ujišťovaly, že si příště musí dát pozor, aby byl zájezd opravdu zájezdem pro jejich turisticky vypracovaná těla. Kulturní dámy horečně studovaly v bedekrech památky, které navštíví příště, aby mohly průvodce nachytat na švestkách.
Posléze byly bedekry a nakoupené zboží bezpečně uložené a já zbytek cesty mátožně naslouchala neúnavnému brebentění dam. Sjely všechno. Vondráčkovou počínaje, přes Kotka, Mátla, Gotta po Margitu. Evidentně to byly vyspělé čtenářky bulváru a já se dozvěděla mnoho pikantností ze života celebrit. Jedna z dam pokaždé končila rezolutně: „A ten(ta) se mi taky nelíbí, ten (ta) je pěkně hnusnej (hnusná)." Margita se jí jevil nejen hnusnej, ale i slizkej.
No, řeknu vám, těšila jsem se do postele. Letošní vánoční nálada mě stejně nebere, přestože jednodenní zájezd za vánoční atmosférou nakonec nezklamal. On bude problém někde jinde a žádný výlet to nespraví. Zkrátka vánoce už nejsou co bývaly. Už prostě nejsem malá. Ani zamilovaná.
Letos se chystám do Bayreuthu zase. Tentokrát nechám pana Zajíce doma a vezmu s sebou 37 kamarádů. Náš sbor tam bude mít dva koncerty a užijem si, to mi věřte! Zpívání i atmosféru!
