Jednou za rok jsem za sportovce. Jedu na hory.Teda, abyste si nemysleli, na hory sice jedu, leč bez lyží, neboť opravdovým sportovníkem jsem nikdy nebyla a nehodlám na tom nic měnit.
Jsem pěším turistou. Nacházím zalíbení v dlouhých procházkách, vylepšených zastávkami v občerstvovnách, výhodně rozmístěných po trase.
Pobyt v drsném horském prostředí si žádá řádné vybavení. Dávno jsou pryč doby, kdy jsme byli zamotaní do těžkých a zaručeně promokavých materiálů, nasoukaní ve vroubkovaných punčocháčích a botách, řečených šedý mor. Nyní lze vyrazit do hor elegantně oděni ve značkovém oblečení, lehounkém jako pírko, nevídaných barev i ceny. No, taky můžete navštívit vietnamské obchodníky a nakoupit podstatně levněji, ovšem já doporučuji prohrábnout se v sekáči, tam lze objevit věci, tam objevíte kolikrát skvost!
Jen tak cvičně jsem tuhle vytáhla moje oblíbené oteplovací kalhoty, jež mi věrně sloužily po několik sezón. Zakoupila jsem je v sekáči, jsou značkové, ale přišly mě bratru na stovku. No, láce! Nevím, jak je to možné, ale dalo mi dost práce je dopnout. Tak trochu jsem přibrala…Vzhledem k tomu, že jsem kvůli zachování duševního zdraví váhu zakopla pod skříň už před rokem, nemám přehled o své hmotnosti, jen tuším, že leze, mrcha, nahoru. Tuhle po mně chtěla paní doktorka zvědět strašlivou pravdu, kolik vážím, tak jsem se jí přiznala, že pro jistotu už rok nevím. Donutila mě vstoupit na váhu v ordinaci, leč já jsem pevně zavřela oči a nekoukla se na to strašné číslo. Paní doktorka se smála a pravila, že mi odečte nějaké to kilo za oblečení. Zapřísahala jsem ji, aby to numero nevyslovila nahlas, jen ho napsala do svých poznámek a mě ponechala v milosrdné nevědomosti.
No jo, ale oblečení nelže. Prostě z pohodlných kalhot se stala svěrací kazajka, v níž není radno se ohýbat a šněrovat si tkaničky u bot.
Co vám budu zastírat, stála jsem před úkolem opatřit si oteplovačky nové. Nejpohodlnější je sjíždět internet. Po chvíli se mi tmělo před očima. Takový prachy! Kvůli jednomu týdnu v roce! A ještě ke všemu se mi ani žádné nelíbily!
Odhodlala jsem se vstoupit do obchodu se sportovními potřebami. I tam mi bylo mdlo. Ceny ohromující, materiál tvrdý, střihy nemožné. Moje staré oteplovačky byly měkoučké, radost v nich pobývat! Taky střihu pohodlného, žádné frajeřinky a milion kapes, jako ty současné in modely. No co, kouknu se v sekáči, řekla jsem si, jenže jsem netušila, že prakticky veškeré sekáče byly zrušeny. Dřív byl sekáč na každém rohu a dnes? Nic! Jeden jsem nakonec objevila, leč oteplovačky žádné. Ty se prý nejlíp nakupují v létě. Tak jsem se alespoň utěšila koupí dvou svetýrků xxl.
Nezbývalo než navštívit trh. Vzhledem k předvánočnímu času jsem se obávala tlačenice, leč byla jsem mile překvapena. Na trhu jsem byla jen já a desítky vietnamských obchodníků. Jak jsem procházela mezi stánky, vrhali se na mě všichni a horlivě mi nabízeli zboží. Zdvořile jsem odmítala a vyslovila svůj konkrétní požadavek. Nastalo všeobecné horečné hrabání a vytahování a ponoukání ke koupi. Teprve uprostřed tržiště jsem spatřila v rukou jednoho z obchodníků cosi, co vypadalo jako oteplovačky mých snů. Malý Vietnamec mě vítězoslavně manévroval do útrob stánku, abych si vyzkoušela onen žádaný výrobek. Když spatřil, jak se zimomřivě choulím, popadl mě za loket a dostrkal do malého domečku, kde zrovna obědvalo několik vietnamských obchodnic.
„Šechno ven!“ poručil, ale já ho zarazila. „Ne, ne, mně to nevadí, hlavně že je tady teplo!“
Za obdivného štěbetání a kořeněné vůně exotických pokrmů jsem si vyzkoušela kalhoty. No, nebyly takové, jako ty původní, ale šlo to. Hravě jsem je dopnula.
Nesla jsem si novou součást své horské výbavy zástupem zklamaných obchodníků. Jejich úspěšný kolega mi mával a klaněl se mi k zemi.
Už jsem se neobávala drsných klimatických podmínek. Byla jsem připravena pokořit naše hory.
(Nutno dodat, že tahle moje dramatická příhoda se odehrála před dvěma lety. Dnes už bych se asi do původních oteplovaček vlezla, protože jsem o pár kilo lehčí, ale zůstane mi to navždy utajeno. Oteplovačky jsem darovala potřebným).
