…si můžu taky něco k vánocům koupit sama, nemusím to nechat jen na bedrech Ježíškových, jsem si říkala takhle chvíli před vánocemi. Pan Zajíc to praktikuje léta, tak co bych to nezkusila taky.
Žena ženě nejlépe rozumí, to je jednou daná jistota, jen já přece vím, co vlastně potřebuju, jsem si říkala. No tak jo. Co potřebuju, kromě zdraví, lásky a štěstí? A najednou jsem byla vedle. Nevěděla jsem. Co potřebuju, to si v rámci možností a své výplaty koupím, o přísun potravy se mi stará manžel, o zdraví se starám, jak nejlíp umím, s láskou je to momentálně kapánek nahnutý a štěstí nechodí po lidech, neb courá po horách asi. Trochu mi vrtá hlavou přísloví, že láska po zajících skáče…ona teda ta láska je panská, ale po zajících už neskáče dost dlouho, ať to vezmu, z které chci strany.
Mám jednu zásadu; chodím tam, kde nejsou lidi. Rozuměj; do obchodu, kde nejsou lidi. Před vánocemi mám tím pádem dost omezený pohyb, protože prázdné jsou většinou jen obchody pro moji peněženku zcela nepřístupné, tam bych se zbytečně trápila a prodavačky by na mě koukaly spatra. Vzpomeňte si na Pretty woman. Nemám sice její dlouhé nohy, ale zadek mám očividně holej stejně.
Takže jsem to nechala náhodě, stejně jsem nevěděla, co vlastně potřebuju. No a pak jsem ho uviděla! V jednom obchodě, kde je normálně vždycky nával, bylo jako z udělání prázdno a tam na mě čekal. Ano, to je on, toho chci! Organizér! Jsem už velká holka, jsem si říkala; máš na čase udělat si pořádek, když ne v životě, tak aspoň v kabelce. Jo. Organizér je ten pravej, ten ti pomůže; jsem si říkala. Cena mě taky nepoložila, on nebyl totiž z kůže, to by byl moc těžkej, byl z vikslajvantu.
Tak jsem sobě zakoupila organizér. Doma jsem do něj naskládala všechno, co se mi do té doby neorganizovaně potloukalo v kabelce. Všechny ty přihrádky jsem pěkně zaplnila a naducanej organizér vložila do kabelky. Konečně budu mít všechno pěkně srovnaný, jsem si říkala; když ne v hlavě, tak aspoň v tašce.
Už jsem se nemohla dočkat, jak vyrazím do terénu a budu mít všechno snadno k dosažení.
Hned první příležitost se mi naskytla při nástupu do našeho příměstského autobusu. Nebylo to jednoduché nalézt lítačku v organizéru, trochu jsem se u toho zapotila. Pak jsem si šla koupit denní tisk a rohlík. Peněženka byla pod dozorem organizéru a pod uzavřením zipu v jedné z četných přihrádek. Taky to byla dost fuška ji vydolovat…no a pak jsem ještě musela vyhrabat z pevného objetí organizéru průkazku do práce a pak ještě klíče od kanclíku. Dalo mi to mnohem víc práce než lovit v chaosu na dně tašky.
Je to věc cviku, jsem si říkala…tak teď už si nic neříkám, teď už vím, že organizér je na…na houby. Prostě taška v tašce. Až odložím hrdost a přiznám si, že jsem si zakoupila nevhodný dárek, odložím i organizér a nastolím v tašce chaos, v němž se už dobře vyznám.
Ještěže byl Ježíšek hodný a nadělil mi lístky do Malostranské besedy na Křesťana a jeho Druhou trávu, a taky na Mišíka...
