Soustředit se není jen tak. Nejlíp to ovšem jde, když máte kolem sebe kamarády, a ti se soustředí s vámi. To je potom jízda
Jelikož jsem měla letos prázdniny delší než dlouhé, rozhodla jsem se, že se pojedu soustředit nejen na povinné čtyři dny, ale rovnou na celý týden. Tentokrát padla volba v našem smíšeném sboru na malé městečko Choceň.
Do Chocně se nejlíp dostanete vlakem. To jsem dobře věděla, neb přes Choceň jsem vždycky jela, kdykoliv jsem zamířila do své milované Moravské Třebové. V pondělí jsem sbalila březího vlka (rozuměj velkou červenou tašku na kolečkách, zvící velikosti březího vlka) a mírnou oklikou jsem dorazila do mně neznámého místa - do Chocně.
Choceň jsem nikdy nenavštívila, proto jsem přípravu nepodcenila. Ostatně všude je to kousek, od nádraží si to namíříte přes park a za chvilku jste na náměstí, kde jsme s naším sborem našli bezva bydlení v hotelu Peliny. Ten zvláštní název mě zaujal, ovšem jak jsem brzo zjistila, měl své logické vysvětlení, jelikož stejně se jmenuje i přírodní rezervace v Chocni.
Od pondělí se nás sešla asi polovina sboru. Měli jsme až do čtvrtečního podvečera čas na výlety. Hned v úterý jsem se svezla s kamarádkou Mirkou v zelené žabičce. Jely jsme do Toulovcových maštalí.
Cestou jsme malinko zakufrovaly ve Vysokém Mýtě; to víte, dvě blondýny v zelené žabičce... jakmile jsme se vymotaly z Mýta, cesta byla přímočará. Vzaly jsme to přes Toulovcovu rozhlednu, abychom se pokochaly panoramaty.
Od rozhledny to bylo do Toulovcových maštalí coby kamenem dohodil
Odtud jsme pokračovaly pěšky. Bylo krásně, v lese a mezi skalami mnohem líp než ve městě.
Na vrcholu jsme se poctivě podělily o mou tatranku a Mirčinu broskev a bylo nám moc hezky. Cestou zpátky jsme se stavily za ostatními, kteří trávili horký den u vody, a daly si s nimi kafe.
Ve středu jsem jela s jinou kamarádkou Věrou do Litomyšle a tentokrát jsme použily autobus.
Kdo by neznal zámek, sochy Olbrama Zoubka a sochu podivně sedícího Aloise Jiráska a taky lavičku Václava Havla...
Ovšem i náměstí je malebné a podloubí plné krámků. Neodolala jsem a zakoupila si dva hrnečky. Vypadají na fotce větší než ve skutečnosti; piju z nich doma malinký kafe.
V Litomyšli mají moc pěkné kavárny a hospůdky a v nich se nachází množství cizinců. Litomyšl je prostě oblíbeným cílem. V hospůdce pod zámkem jsme si daly oběd.
Litomyšl je taky lázeňským městem, a sice Lázněmi ducha, dle odkazu Josefa Váchala, slavného malíře a spisovatele, jehož umělecké stopy jsou v Litomyšli snadno k rozpoznání.
Proto každý, kdo navštíví Litomyšl, musí se podívat do Portmonea, a shlédnout unikátní odkaz Josefa Váchala. Vevnitř se bohužel nesmí fotit...
Na dvorku se fotit smí.
Litomyšl...moje oblíbené místo zde na zemi. Ve čtvrtek jsem se po letech podívala do jiného malého městečka kousek od Chocně, do Chrudimi. Naposledy jsem tam byla se svými rodiči na setkání sběratelů a přátel ex libris, malých grafických obrázků, co byly původně knižními značkami. To mi bylo sedmnáct...
I v Chrudimi je spousta krásných kaváren a hospůdek, co tam kdysi rozhodně nebyly.
Z Chrudimi je to jen kousek do Slatiňan. Ovšem čas byl nemilosrdný, společné soustředění se blížilo, a tak jsme se museli všichni honem vrátit z výletů zpátky do Chocně.
Ve čtvrtek po večeři jsme se sešli ve zkušebně v krásném Panském domě, který byl po celou dobu jen pro nás.
Protože lze při bližším zkoumání nalézt v dámské sekci našeho sboru i mě, je nasnadě, že fotku jsem si vypůjčila s laskavým svolením od Oty Vagnera.
V sobotu jsme měli v choceňském zámku koncert. Přišlo hodně diváků, což jsme ani nečekali, protože bylo vedro a navíc občas zapršelo.
Původně jsme měli zpívat na nádvoří, ale pro jistotu jsme koncert přesunuli dovnitř zámku, protože se nám nad hlavami honila podezřelá mračna. Na nádvoří jsme se pouze rozezpívali.
Večer jsme slavili dvoje narozeniny, a to ve velkolepém stylu. Všeho byl velký dostatek. Jídlo, pití, zpívání, povídání, tak jak to má na správné oslavě být.
Taky jsme hráli divadlo. V pátek večer jsme oslavenci Richardovi předvedli hru v antickém duchu, složenou z důležitých momentů jeho života od narození po současnost. Jediný Richard nic netušil, zato my ostatní jsme se poctivě připravovali už před soustředěním. Hra to byla velkolepá, samozřejmě se zpěvy. Představte si šedesát cvoků, zahalených do prostěradel coby chór, a samozřejmě několik členů sboru, coby hlavní postavy děje, taktéž oděných dle antických zvyklostí, kterak s plným nasazením hrají a zpívají kouzelný divadelní kus, jehož autorem je náš skvělý tenor Milan, mající zároveň premiéru i derniéru. Richard byl ohromen a dojat, ovšem nejvíc ho udivilo, kolik prostěradel nám hotel ráčil zapůjčit. Vyvedli jsme ho z omylu. Prostěradla a veškeré rekvizity byly domácí výroby.Vzhledem k tomu, že i já jsem byla mezi účinkujícími coby součást chóru, nemohla jsem fotit. V antice ještě mobily neměli.
Já se moc ráda soustředím. Je to ta nejlepší terapie, co si lze představit. S kamarády, se zpíváním, s výlety. A to všechno jsem letos potřebovala jako sůl. Jako sůl...
