Někdy se to tak nachomejtne, že se stanete zločincem, aniž byste chtěli. Mně se málem přihodilo, že jsem se málem stala obětí a málem vrahem, to všechno najednou.
Bylo, nebylo; v dobách, kdy jsem ještě nebyla zákonitou manželkou pana Zajíce, nýbrž nezákonitou jeho milenkou, odebírala jsem pravidelně denní tisk – Lidové noviny. Měli jsme s panem Zajícem hluboko do kapsy, a tak jsem se snažila, abych náš neradostný finanční nedostatek nějak zlepšila. V Lidových novinách pravidelně vycházely různé soutěže, a kdo vyhrál, obdržel lukrativní cenu. Hra spočívala v tom, že jste spolu s novinami dostali kartu a každý den v zakoupených Lidovkách byly nějaké symboly a ty se zatrhávaly na kartě. Taky tam byla písmenka a z těch se sestavila otázka, kterou bylo nutné vyřešit. No prostě to bylo složitý, ale vidina výhry mě vybičovala k maximálnímu duševnímu výkonu.
Jedna taková soutěž byla obzvlášť zajímavá. Výhrou totiž bylo auto Škoda Octavia! A kombi k tomu! A s pohonnými hmotami zadarmo na půl roku! A taky zájezd pro dva do Řecka.
Pilně jsem kupovala, doplňovala a těšila se na úkol. Karta byla plná, z písmenek sestavená věta a zadání jasné. Spočítat, kolik listů Lidových novin se vejde pod Octavii, když v ní sedí čtyřčlenná rodina se psem.
Šla jsem na to vědecky. Nastříhala jsem nashromážděný denní tisk na formát A5. Novin bylo dost, materiál k výpočtu nechyběl. Chybělo mi ale auto. Jala jsem se zkoumat naši obec a pátrala po Octavii. Moje snaha byla odměněna! Kousek od našeho domu jedna taková stála. Popadla jsem materiál k pokusu a pod rouškou večerního šera se odebrala k autu. Naštosovala jsem pod něj ty nastříhané výtisky a trochu je zmáčkla, jako by v tom autě seděla ta zatracená rodina. Vzácný materiál jsem odnesla domů, zbytek co se pod auto nevešel řádně odevzdala do sběru.
Doma jsem pak celý večer počítala ty listy. A dospěla k číslu, které si dnes už nepamatuju, jen vím, že končilo devítkou. Mému nezákonnému milenci jsem prozradila tu cifru, kterou jsem hodlala napsat na kartu a odeslat do redakce Lidových novin.
„Miláčku,“ to mi ještě tehdy tak hezky můj nynější manžel říkal, „miláčku, dej tam sedmičku, tu mám rád, ta je lepší než devítka.“
No neposlechla jsem. Vyšla mi na konci devítka, tak jsem tam napsala devítku. Stejně je to fuk, myslela jsem si, stejně nevyhraju, jako obvykle.
Výsledky soutěže vyšly za tři týdny. Vzala jsem ze schránky noviny a šla do práce.
Pracovala jsem tenkrát ve zpravodajství ČT jako grafik a hned po příchodu na pracoviště se zcela ponořila do práce. Teprve k večeru jsem si vzpomněla na noviny a výsledky soutěže, nalistovala příslušnou stranu, mrkla na výsledky a…krve by se ve mně nedořezal…
Moje jméno! Moje jméno tam bylo! Jenže ne jako vítězné, ale jako druhé pod vítězem…Prostě těch výtisků bylo přesně tolik, kolik jsem spočítala, jen na konci té cifry nebyla ta zatracená moje devítka, ale Zajícova sedmička. Jo. Vyhrál chlápek, co uhodl to samé číslo, jen na konci měl osmičku. Kdybych tam napsala tu doporučenou sedmičku…měli bychom auto, dovolenou a pohonné hmoty na půl roku.
Odebrala jsem se jako ve snách ke kolegovi Pepovi a zapíchla prst do výsledků. Koukal na to a zrudl jako vařenej rak. Pokoušela se o něj regulérně mrtvice! Věděl totiž o devítce/sedmičce.
„Zajíce klepne. Nebo tě zabije. Já bych to teda udělal, bejt na jeho místě.“
Vzhledem k tomu, že píšu tyhle řádky a že se jmenuju Zajícová, je nasnadě, že aktéři všechno přežili a svatba byla. Je fakt, že tehdy byl blízek smrti jak pan Zajíc, tak budoucí paní Zajícová.
No, co se dá dělat. Vystřižené výsledky jsme měli dlouho přimagnetované na lednici a kdykoliv můj manžel zabloudil zrakem do těch míst, vyletěl mu tlak.
Lidové noviny ještě několikrát pro své čtenáře vymyslely soutěž a já se ještě několikrát zúčastnila, ale nikdy se mi už nepovedlo být výhře tak nadosah. Naštěstí už Lidovky nemají prostředky na takové výhry a já můžu být klidná. A chudá.
