Třináct let jsem pracovala v České televizi jako malířka pozadí. Malovala jsem kulisy, psala cedule, vyráběla rekvizity.
V osmdesátých letech se nám o nějaké počítačové grafice ani nezdálo, všechno jsme vyráběli ručně. Poctivá ruční práce. Abych uvedla příklad: když se točila „dobovka“, musela jsem rekvizitářům vyrobit podle doneseného vzoru třeba padesát krabiček od cigaret – lípy, globusky, startky… Jedinou vymožeností byly mnou vytvořené šablony, ty trochu zrychlily práci.
Mým oblíbeným obdobím byla secese. To byly, panečku, firemní cedule! Ani takový divoký západ nebyl k zahození, westernové písmo jsem tehdy měla v paži.
Dnes se točí jeden seriál za druhým, často jsou šité horkou jehlou. Dřív se točily výpravné kusy, například takový seriál Synové a dcery Jakuba Skláře. To mi rekvizitáři navezli plnou malírnu skla a já z toho vyráběla skvosty. Jen se ty skvosty nesměly umýt…
S tímhle seriálem byla vůbec spousta práce. Několik měsíců jsem vyráběla a malovala množství různých drobností, cedulí, vizitek a kromě toho jsem měla i jiné pořady. Bylo to hezkých třináct let.
Jednou jsem si tak v klídku vyráběla ze skleněných polotovarů „pravou míšeň“, když k nám přiletěla asistentka produkce, slzy na krajíčku, celá na zhroucení. Posadila se na židli, vzlykala a lomila rukama jako na jevišti.
„Holky,“ oslovila mě a kolegyni Jiřinu, „jen vy mě můžete zachránit!“
Byly jsme zvyklé tu a tam zachraňovat pořad rychlovýrobou něčeho, co bylo důležité a na co se v tom fofru zapomnělo, takže jsme zůstaly klidné a myslely si, že to bude zase nějaká rychlovka, nějaká ta zapomenutá cedulka na dveře, co hraje deset vteřin hlavní roli. Ne. Tentokrát to bylo něco jiného.
Asistentka zapomněla objednat na ten den komparz! A sice ne ledajaký, zapomněla, že se točí ve sklářské dílně, plné malířek porcelánu a skla. Už jsme zažily, že nám rekvizitáři posbírali všechny štětce a nastrkali je do dekorace, ale že by potřebovali i nás osobně, to byla novinka. Bránily jsme se zuby nehty. Nejsme herečky! Jsme jen dvě, ne celá dílna! Čím víc jsme se bránily, tím víc asistentka kvílela, že ji vyhoděj, že ji režisér roztrhne, že…
Ukecala nás. Informace, že Zuzana s Jiřinou budou hrát ve Sklářích, se rozšířila rychlostí blesku. Šly jsme s asistentkou do kostymérny, kde z nás udělali naprosté socky, s šátkem na hlavě, v zástěře a vydlabaných dřevácích. Pak jsme šly do maskérny, kde bylo dílo zkázy dokonáno. Umyli nám nalíčené obličeje, napatlali na nás bledý pudr, to abychom vypadaly co nejvíc jako vykořisťované chudery. Můj největší problém bylo nekompromisní odstranění brýlí.
„Jak chcete, abych teda malovala?“ brblala jsem, „nevidím na krok, natož abych se štětcem trefila na hrnek!“
Před vchodem do studia stáli všichni. Celá stavba i malírna jako jeden muž. Plivali na nás pro štěstí a smáli se, až se za břicha popadali.
Ve studiu byla krásně vyvedená dobová sklářská dílna. Posadili nás mezi hromady polotovarů a nařídili, abychom předstíraly práci. Byla to muka. Svítili nám do očí, pořád se mávalo klapkou, řvali stop a akce, no hrůza! Naší největší starostí bylo schovávání se za hromadami skla, aby nás bylo vidět co nejmíň. Co pan Munzar a ostatní hlavní hrdinové vykládali na place, namouduši nevím, jen jsem si pořád v duchu říkala, už aby byl konec.
Po tom strašném utrpení jsme se odpotácely do šatny, za aplausu přihlížejících.
Když potom v televizi vysílali Jakuba Skláře, celá rodina seděla napnutá u obrazovek, aby mě viděla coby hvězdu populárního seriálu. No, a představte si, oni nás vystřihli! Teda pár záběrů tam bylo, ale zahrály si jen vršky těch našich dělnických šátků. Oddychla jsem si a zapřísáhla se, že mě už před kameru nikdo nedostane…
