Pan Zajíc se plácnul přes kapsu. Nadělil mi k vánocům zájezd do Londýna. Tedy nejen mně, ale i sobě.
Pětidenní pobyt v Londýně s výletem do Windsoru a Oxfordu, v hotelu se třemi hvězdičkami a snídaní k tomu.
Samozřejmě se nemohl plácnout přes kapsu zas nějak výrazně, páč jsme přece jenom pouzí zaměstnanci a v těch kapsách toho zas tak moc nemáme, takže to vystačilo na nízkonákladové letenky a ty mají různá úskalí. Kupříkladu velikost a váhu zavazadel.
My jsme doma neměli žádný pidi kufírek, co by se nám na tu cestu šiknul, natož potom kufírky dva. Vlastníme jen kufry, kam se vejdou nejen veškeré svršky pana Zajíce, ale taky jeho ploutve a šnorchl a zimní vybavení pro případ, že by se i v jižních krajích ochladilo.
Kufírky jsme zapůjčili. Pan Zajíc dokonce zakoupil takovou tu váhu, co má na konci hák, na který si vážící předmět zavěsíte, abychom měli jistotu, že nepřekročíme povolených deset kilo. Těch deset kilo se prostě překročit nedá, ledaže byste si do kufírku místo triček a spoďárů nacpali zlaté cihly, což v našem případě rozhodně nehrozí.
Taky toaletní potřeby jsme minimalizovali. Lze zakoupit malinkaté pastičky, krémíčky, sprejíčky a holící pěničky takové velikosti, aby je pojal uzavíratelný sáček o obsahu jednoho litru. Na záda pak batůžek o velikosti 20x20x 35 centimetrů a byli jsme připraveni vyrazit na cestu.
Naše londýnské dobrodružství započalo ve středu v noci, respektive ve čtvrtek k ránu. Pan Zajíc měl ještě ve středu odpolední směnu, takže domů dorazil v jednu v noci. Probudil mě z neklidného spánku, zavřeli jsme kufírky a vyrazili na letiště.
„Mobil si neberu. Stačí ten tvůj,“ řekl manžel. Mně se to ovšem nelíbilo, přece jenom mám větší jistotu, když jsme mobilní oba dva, přestože mezi mým a Zajícovým mobilem je rozdíl dvanácti let. Jeho stará tatranka je zcela muzeální kousek. Doporučila jsem mu ji vzít, protože co kdyby, že jo. Naštěstí mě poslechl a to byla jeho klika, jak se ukázalo.
„Ten tvůj batoh má na šířku jednadvacet centimetrů. Bude průser,“ prorokoval manžel cestou na letiště.
„Máš dva doklady totožnosti?“ otázal se posléze.
„Mám pas. To stačí.“
„Nestačí. To uvidíš.“
Seděla jsem, koukala z okna auta a přemýšlela, jestli mi uznají lítačku jako druhý doklad. A jestli je to vlastně pravda, že musím mít dva doklady totožnosti. Jestli pan Zajíc nekecá.
Na letišti se nás sešlo dvanáct a taky naše průvodkyně Radka. Koukala jsem ostatním po zavazadlech, a to mě trochu uklidnilo. Můj batůžek byl nejmenší, přestože měl na šířku o centimetr navíc.
Radka byla připravená na všechno. Na všechno, jen na pana Zajíce ne…
Při odbavení po mně nikdo nechtěl druhý doklad totožnosti, mého batůžku si nikdo nevšiml, taky můj kufírek projel bez problémů. Byla jsem připuštěna na palubu letadla. Já jo.
No a pak se stalo něco, co by mě ve snu nenapadlo. Pan Zajíc zůstal za branami poznání. Zůstal na letišti Václava Havla. Zde ovšem nastupuje zaječí cenzura a já proto oznamuji svým zvědavým čtenářům, že pan Zajíc ve čtvrtek v šest ráno do Londýna neodletěl, protože měl tajné poslání a byl neodkladně odvolán.
Do letadla směr Londýn jsem nastoupila sama…
Naše průvodkyně Radka měla místo vedle mě. Když jsem jí sdělila, že letím sama a že moje druhá polovička zůstala na letišti, hrklo v ní jako v Big Benu. Prozradila jsem důvod, který vám prozradit nemůžu. Shodly jsme se, že nemá cenu dumat v letadle, že se do toho opřeme po přistání. Obě jsme usnuly. Radka spánkem zkušených cestovatelů, já spánkem neklidným, plným divokých snů.
Jelikož jsme letěli nízkonákladově, do Londýna jsme měli z letiště ještě pěkný kus cesty. Při nalodění do autobusu jsem ostatním účastníkům zájezdu prozradila, že je nás o jednoho Zajíce míň. V hotelu jsme si jen doložili kufírky, odskočili si na záchod a vyrazili vlakem a posléze metrem pod skvělým vedením průvodkyně Radky objevovat Londýn.
Celý den jsme chodili a taky jezdili po britské metropoli. Já se přiznám bez průtahů, že mám první dojmy lehce zamlžené. Přece jenom jsem nepočítala s variantou být v Londýně sama.
Viděli jsme Westminster, Whitehall, Horse Guards, Downing Street, (Big Ben jsme neviděli, protože je pod lešením), Buckinghamský palác, Trafalguare Square s jednorukým, jednonohým a jednookým admirálem Nelsonem, taky St. James park a palác, kde sídlí královský soudní dvůr. Taky jsme cestovali vlakem, busem a metrem.
Večer jsme se ubytovali a já měla celý pokoj jen pro sebe! Aby mi nebylo smutno, odebrala jsem se s ostatními do klasického anglického pubu. Hospoda to byla malebná, jen mě teda překvapil tlustý vzorovaný koberec po celé podlaze. Hádejte, co jsem si dala k večeři? Pivo a fish and chips přece!
Sotva jsem usnula, probudil mě mobil. Volal pan Zajíc, že jeho tajná mise je u konce, a že za chvíli poletí za námi. Tak jsem mu popřála dobrou noc, až bude bloudit sám po nočním Londýnu a blahopřála si, že ta tajná mise nepotkala mě. Na rozdíl ode mě totiž pan Zajíc Londýn zná a je to chlap, co váží 130 kilo, takže si na něj hned tak nějakej lapka netroufne.
První den i noc v Londýně jsem tedy strávila sama. Naštěstí ovšem jsem měla po boku průvodkyni Radku a taky ostatní účastníky zájezdu, z nichž se vyklubali samí fajn lidi. Jinak bych si zoufala!
Nebojte, pokračování bude!
